„Daktr, dakrt plííís...“ to jsme vyřvávali na večírcích v dobách, kdy si hardrocková kapela UFO razila vítězně cestu hudebním nebem. Psal se rok 1974 a album Phenomenon se poprvé vydrápalo do ankety Billboard. A skupina UFO se tak dostala do povědomí rockové veřejnosti, kde... kde vlastně zůstala dodnes. A to při stálé činnosti s jednou ne zase moc dlouhou přestávkou. Tímhle se nemůže pochlubit moc kapel.
Za ta léta mají UFO za sebou hodně práce - na jedné straně dvaadvacet studiových alb, čtrnáct živáků a skoro dvacítku kompilací, na straně druhé neuvěřitelné množství personálních změn. Na jedné straně vzor pro řadu kapel, jako Metallica, Iron Maiden, Def Leppard, Tesla, Dokken, na straně druhé působiště mnoha hudebních legend, od Michaela Schenkera přes Aynsleyho Dunbara, Bernieho Marsdena a Neila Cartera po třeba Vinnieho Moorea, jejich současného kytaristu. UFO byli a po přešlapování v druhé dekádě let osmdesátých jsou prostě legenda, která sice nehýří leskem mnoha platin, ale vysloužila si statut kvalitní a stále životaschopné trvalky. To není málo...
Na konci šedesátých let se spolu v kapelách The Good, The Bad and the Ugly, Acid a zejména Hocus Pocus setkali Mick Bolton (g), Pete Way (bg) a bubeník Tic Torrazo. V průběhu roku 1969 nahradil Torraza na bubenické stoličce Colin Turner a sestavu doplnil zpěvák Phil Mogg. V říjnu toho roku pak kapela změnila jméno na UFO (podle vyhlášeného londýnského hudebního klubu). Právě tam je slyšel Noel Moore, který jim domluvil smlouvu s labelem Beacon. Ještě než došlo k natáčení debutu, proběhla ještě jedna personální změna, kdy za bicí usedl Andy Parker. A UFO mohli vzlétnout...
UFO 1
(1970, Beacon)
Obsazení: Phil Mogg (voc), Mick Bolton (g), Pete Way (bg), Andy Parker (dr).
Debut se setkal s velkým ohlasem. Ne sice ještě prodejním, ale kapela vedle domácí scény zabodovala třeba i Japonsku či v Německu. Album uvedlo klasický hard rock, mezi skladbami se zajímavě vyjímaly covery C’mon Everybody a Come Away Melinda a skladba Who Do You Love od Bo Diddleyho.
UFO 2: Flying
(1971, dtto)
Obsazení: dtto.
Druhá deska ještě více potvrdila určité směřování ke space rocku, což pro mnohé nové fanoušky generovalo už jen samotné jména kapely a za druhé šlo o styl, o kterém se tehdy dost mluvilo. I když kapela potvrdila své renomé v zahraničí, doma a v USA se jí zatím moc nedařilo. I proto své koncertní album, chytře nazvané Live (1971), vlastně vydala původně jen v Japonsku...
Pravda také ale je, že autorsky se kapela stylově trochu potácela - na jedné straně dvacetiminutové kompozice, na straně druhé převzaté bluesové standardy. To chtělo změnu. A tak z kapely odchází Bolton a nahrazuje ho nejdříve Larry Wallis. Ano, ten Wallis, který stál u zrodu burácivých Motörhead, Nesedl si však s Moggem, tak se během roku pakoval. Na jeho místo tentokrát přicházejí hned dva kytaristé, stálý člen Michael Schenker, hvězda Scorpions či MSG, a Bernie Marsden (později Whitesnake).
Phenomenon
(1974, Chrysalis)
Obsazení: Mogg, Way, Parker, Michael Schenker (g).
... a konečně úspěch. S novým obsazením, novým labelem a hitem Doctor, Doctor se kapela uchytila i doma a v USA. Začínají ale také i rychlé personální změny, a to na pozicích kytaristy a nově i u klávesistů.
Force It
(1975, dtto)
Obsazení: dtto.
Album natočené ještě se starým obsazením a s kontroverzním obalem vstoupilo do top100 v USA. Předznamenalo ani ne tak další desku, jako spíše pozdější dílo, Lights Out.
No Heavy Petting
(1976, dtto)
Obsazení: Mogg, Way, Parker, Schenker, Danny Peyronel (key).
Kapela se zde uvádí již jako kvintet, kdy klávesák se zapojuje i jako autor. Zajímavostí je pak jistě cover A Fool in Love Frankieho Millera a Andyho Frasera.
Lights Out
(1977, dtto)
Obsazení: Mogg, Way, Parker, Schenker, Paul Raymond (key).
Hodně fanoušků považuje právě toto album za nejtypičtější a nejsilnější album UFO. Pravda je, že skupina byla opravdu pořádně rozjeta a 23. místo v Billboardu a průnik do anket v Anglii už něco znamenal. UFO byli také stále více žádáni jako live kapela - to byl také jeden z prvků přežití v pozdějších hubených letech.
Obsession
(1978, dtto)
Obsazení: dtto.
Očekávaný úspěch v USA a výrazný posun v Anglii - to jsou jen některé atributy velmi povedeného alba, kde kapela vystupuje jako autorsky i interpretačně usazený soubor. Což jednoznačně potvrzuje další live album, Strangers in the Night (1979).
No Place to Run
(1980, dtto)
Obsazení: Mogg, Way, Parker, Raymond, Paul Chapman (g).
Osobně považuji toto LP za vrchol tvorby UFO. Chapman jako kytarista zde odvedl dobrou práci a deska má vysokou kompaktnost, od obalu přes tvorbu po produkci (také je zde podepsán legendární George Martin). Není tedy ani divu, že deska získala 11. místo v Anglii a už to vypadalo, že se soubor dotkne vytouženého vrcholu zájmu, prodeje a tím i anket. Jenže...
The Wild, the Willing and the Innocent
(1981, dtto)
Obsazení: Mogg, Way, Parker, Chapman, Neil Carter (key, g, sax).
Další povedené album, druhá část úspěšné trilogie kapely, která ale začíná trochu sklouzávat do mainstreamu. Původní fanoušky to trochu vyleká, ale kapela šlape dál, navíc se veze na tehdy propukající módní vlně důrazu na melodice a harmonického obcházení základního motivu či riffu. Kapelu posiluje multiinstrumentalista Neil Carter.
Mechanix
(1982, dtto)
Obsazení: dtto.
Opět dle mého mínění silné album (v Anglii dokonce na 8. místě), zakončující mocnou trilogii alb nejúspěšnějšího období tvorby UFO. Sílu kapely ostatně potvrzuje i výborné live album Regenerator - Live 1982. V USA ale zájem začíná upadat, hudební scéna se mění a tento trend rychle překračuje Atlantik.
Making Contact
(1983, dtto)
Obsazení: Mogg, Parker, Chapman (i bg), Carter.
Pete Way odchází k Fastway, kapely Eddieho Fast Clarka z Motörhead, a vzniká velmi nejisté album, které následně po vydání zaznamenává hodně silný propad. Nepomůže ani další ženská postava na obalu...
Reakce se pak dostavuje téměř okamžitě a dochází dokonce ke krátkému přerušení činnosti kapely.
Misdemeanor
(1985, dtto)
Obsazení: Mogg, Tommy McClendon (g), Paul Raymond (key), Paul Gray (bg), Jim Simpson (dr).
Nakonec Mogg nerezignuje a staví zcela jinou sestavu, se kterou se pokouší dobýt ztracené pozice. V USA se sešup z pozicí trochu zastavuje, ale Anglie je neúprosná a aktiva kapely jsou vniveč.
Ain’t Misbehavin’
(1988, Metal Blade, FM/Revolver)
Obsazení: Mogg, McClendon, Gray, Simpson.
V rozpadajícím se složení vychází EP, které je pouhým stínem kdysi velké kapely. Ani tentokrát nepomůže prodeji nahá postava...
Mogg vida, že to asi nepůjde, dost zbrkle kapelu rozpouští. Zbrkle? Ano. Protože právě v této době začíná vrcholit renesance zájmu o klasické kapely konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. A UFO jsou v té době mimo...
High Stakes & Dangerous Men
(1992, Razor, Griffin)
Obsazení: Mogg, Way, Laurence Archer (g), Clive Edwards (dr), Don Airey (key).
Mogg se snaží rychle reagovat na nastalou změnu na hudební scéně a dává dohromady novou sestavu, tentokrát opět s Wayem. Ovšem s žádným dalším členem klasické sestavy. A to byl mj. i jeden z důvodů (kromě zpožděné reakce a zmeškaných možností na reunion), kdy se jejich nové album v podstatě vůbec nechytá (a to tam hraje i tehdy už legendární klávesista Don Airey).
Walk on Water
(1995, Zero Corporation)
Obsazení: Mogg, Way, Parker, Schenker, Raymond.
Mogg se ze situace poučuje a následná sestava na další album je již zcela klasická. Jenže - je prostě už pozdě. Kapela svou šanci na návrat ve stylu přelomu osmdesátek a devadesátek prostě prozívala. Na situaci nic nemění ani další živák, Live on Earth (1998).
Covenant
(2000, Shrapnel)
Obsazení: Mogg, Way, Schenker, Raymond, Aynsley Dunbar + Simon Wright (dr).
Koncerty zaznamenávají stálý zájem, ale nová alba jsou bez šťávy. I při silném obsazení jde o desku, kterou si poslechnete jednou.
Sharks
(2002, dtto)
Obsazení: Mogg, Way, Schenker, Dunbar.
Skupina se opět vrací k obsazení kvartetu a více se orientuje na své kořeny. Album je hardrockové se vším všudy, Schenker zde exceluje, ale je to jeho labutí píseň. Na následném opusu už chybí.
You Are Here
(2004, SPV/Steamhammer)
Obsazení: Mogg, Way, Raymond, Vinnie Moore (g), Jason Bonham (dr).
I když tohle album opět neboduje, troufám si tvrdit, že jde o hodně silný počin. Vinnie Moore v pohodě nahrazuje Schenkera, navíc kapela má za bicími Jasona Bonhama, syna jednoho ze Zeppelinů, a skladby jsou velmi dobře našláplé. Swallow, The Spark That Is Us a další nemají chybu. Autorsky nejde už o takové vykrádání sama sebe a kapela se zde dobře a čerstvě rozhlíží po nových obzorech.
The Monkey Puzzle
(2006, dtto)
Obsazení: Mogg, Way, Raymond, Moore, Parker
I tímto albem se kapela začíná zvedat, její sound se stává přehlednějším. Velmi nepovedený je ale obal, který snad až odpuzuje potenciální zájemce...
The Visitor
(2009, dtto)
Obsazení: Mogg, Raymond, Moore, Parker.
UFO se konečně vrací do britských žebříčků. Autorsky jde o homogenní desku, Vinnie Moore a Phil Mogg vytvořili výbornou autorskou dvojici, která se konečně našla.
Seven Deadly
(2012, dtto)
Obsazení: Mogg, Raymond, Moore, Parker, Lars Lehmann (bg).
I obsazení se také konsoliduje a výsledkem je ještě lepší album, než předchozí. Je zcela na místě zde prohodit, že CD je příkladem toho, že kapela zraje jak víno.
A Conspiracy of Stars
(2015, dtto)
Obsazení: Mogg, Raymond, Moore, Parker, Rob De Luca (bg).
A abychom dostáli předchozímu příměru, po bouřlivých a chutných letech burčáku (1974-1982) a zkyslých usazenin na dně láhve (1988-2000) víno jednoznačně uzrálo v ušlechtilou odrůdu jiskrné čirosti, odpovídající barvy a plné chuti a vůně. Deska dostala skupinu na ještě vyšší místa, a protože někdy na podzim se kapela opět vydala do studia, nelze jí než přát, aby se jí to tentokrát povedlo. Aby se nezarazili zase jen krůček před úspěchem. Mogg a spol. si to rozhodně zaslouží!
Za všech desítek kompilací bych osobně doporučil The Best of UFO (1974-1983) (2008, Chrysalis, EMI).
UFO v čase:
(pro lepší přehlednost jsou žlutou barvou vyznačeny změny - nová jména na určitém postu)
| voc | g | g | bg | dr | key (rg) | |
| 1969 | Phil Mogg | Mick Bolton | Pete Way | Colin Turner | ||
| 1969–72 | Phil Mogg | Mick Bolton | Pete Way | Andy Parker | ||
| 1972–73 | Phil Mogg | Larry Wallis | Pete Way | Andy Parker | ||
| 1973 | Phil Mogg | Bernie Marsden | Michael Schenker | Pete Way | Andy Parker | |
| 1974–75 | Phil Mogg | Paul Chapman | Michael Schenker | Pete Way | Andy Parker | |
| 1975–76 | Phil Mogg | Michael Schenker | Pete Way | Andy Parker | Danny Peyronel | |
| 1976–78 | Phil Mogg | Paul Chapman | Michael Schenker | Pete Way | Andy Parker | Paul Raymond |
| 1979–80 | Phil Mogg | Paul Chapman | Pete Way | Andy Parker | Paul Raymond | |
| 1980 | Phil Mogg | Paul Chapman | Pete Way | Andy Parker | John Sloman | |
| 1980–82 | Phil Mogg | Paul Chapman | Pete Way | Andy Parker | Neil Carter | |
| 1982–83 | Phil Mogg | Paul Chapman | Billy Sheehan | Andy Parker | Neil Carter | |
| 1984–85 | Phil Mogg | Tommy McClendon | Paul Gray | Robbie France | Paul Raymond | |
| 1986 | Phil Mogg | Tommy McClendon | Paul Gray | Jim Simpson | Paul Raymond | |
| 1987 | Phil Mogg | Myke Gray | Paul Gray | Jim Simpson | ||
| 1988 | Phil Mogg | Rik Sandford | Tony Glidewell | Pete Way | Fabio Del Rio | |
| 1989 | Phil Mogg | Eric Gamans | Pete Way | Andy Parker | ||
| 1991 / 92–93 | Phil Mogg | Laurence Archer | Pete Way | Clive Edwards | Jem Davis | |
| 1993–95 | Phil Mogg | Laurence Archer | Michael Schenker | Pete Way | Andy Parker | Paul Raymond |
| 1995–96 | Phil Mogg | George Bellas, Leon Lawson | John Norum | Pete Way | Simon Wright | Paul Raymond |
| 1997 | Phil Mogg | Matt Guillory | Michael Schenker | Pete Way | Simon Wright, Aynsley Dunbar | Paul Raymond |
| 1998 | Phil Mogg | Jeff Kollman | Michael Schenker | Pete Way | Simon Wright | Paul Raymond |
| 1999 | Phil Mogg | Jeff Kollman | Pete Way | Simon Wright | Paul Raymond | |
| 2000–03 | Phil Mogg | Michael Schenker | Pete Way | Aynsley Dunbar | ||
| 2003-04 | Phil Mogg | Vinnie Moore | Pete Way | Aynsley Dunbar | Paul Raymond | |
| Phil Mogg | Pete Way | |||||
| 2004–05 | Phil Mogg | Vinnie Moore | Pete Way | Jason Bonham | Paul Raymond | |
| 2005–08 | Phil Mogg | Vinnie Moore | Pete Way | Andy Parker | Paul Raymond | |
| 2008–dosud | Phil Mogg | Vinnie Moore | Rob De Luca | Andy Parker | Paul Raymond |
Pozn. č. 1: Neil Carter hrál i na kytaru.
Pozn. č. 2: Paul Raymond hraje i na kytaru (rg).
Pozn. č. 3: Roku 1986 rozšiřuje na cca rok sestavu další klávesista, David Jacobson.
Pozn. č. 4: Roku 2004 hraje na baskytaru i Barry Sparks (i na turné roku 2011), roku 2005 hraje na baskytaru i Jeff Kollman.
www:
Včera a dnes 12
Jak tlačit, tlumit, umístit, kam navléct a čím nahradit?
Spěchám uklidnit - podtitul dnešního ohlédnutí a aktualizace by mohl spíše znít: O čem jsme se tehdy nebavili. Ano, protože dnes si doplníme další článek z cyklu Letem kytarovým světem, a to z února 1999, kdy jsme si uvedli bottlenecky a jejich typy včetně materiálu. Co ale technika hry? V takovém speed kurzu?
Tak třeba jak silně tlačit na struny? Jednoduše zlatá střední. Když přitlačíme příliš silně, omlátíme pražce a zbavíme se slide zvuku, když příliš jemně, ozve se drnčení či nepříjemné skučení.
Jak tlumit? To souvisí s otázkou, na který prst bottleneck navléct. Když zvolíte malíček, uvolníte se první, druhý a třetí prst k běžné hře, ale zase velmi obtížně budete tlumit ty struny, které by neměly znít (zvláště při hře trsátkem). Navíc úhel levé ruky je s malíčkem k hmatníku více náročný. Na druhou stranu, když se rozhodnete třeba pro prostředníček, budete mít větší pohodu při hře (pohyb zde bude vycházet ze zápěstí, nikoli pouze z lokte), budete umět i levou rukou tlumit tóny, které by neměly znít (položíte třetí a čtvrtý prst na potřebné struny) a i při nízkém action a slabších strunách získáte větší citlivost (neomlátíte hned pražce).
Co nám ještě schází? Jo, kam bottleneck na strunách při hře umístit. Tady pozor - řada začátečníků dělá tu chybu, že polohuje bottleneck na stejné místo na pražci, kam by dali svůj prst (tedy před pražec). Ovšem to je chyba, protože bottleneck vlastně vytváří překážku, takže s ním, aby nám to ladilo, musíme najet vždy nad pražec.
Tak a ještě co by nám mohlo bottlenecky nahradit? Cha cha - když pominu opravdu uražená hrdla láhví a čepele nožů, tak vlastně i jakákoli láhev (chudáci pražce), stojan od mikrofonu (chudáci pražce), jakýkoli okraj čehokoli (pódium, prakťák, kopák, nohy zpěvačky...), jednou mi pomohl panák (myslím tím skleničku, přirozeně prázdnou). Duane Allman použil prázdnou lahvičku od léků, Johnny Winter nařezané stavební trubky, dodnes mám dvě zatavené laboratorní zkumavky z osmdesátých let...?
