Snímání malého bubnu shora i zespoda můžu opravdu vřele a ještě jednou doporučit, zvláště u rockových bubeníků se silným úderem (rimshot - dnes „moderní“ úhoz vedený současně do blány a o ráfek bubnu) spodní mikrofon dodá potřebné výškové spektrum, které bychom jinak při použití samotného horního mikrofonu byli pravděpodobně nuceni dohánět přidáváním výšek a vyšších středů, čímž si pak nechtěně můžeme zvýrazňovat přeslechy z ostatních částí soupravy - např.z hi-haty.
Kontaktní snímání bicích nástrojů, to je vlastně de facto tento konkrétní systém zvučení, kterým se nyní zabýváme (např. v jazzu, „lehčích stylech“ nebo starších nahrávkách apod. se často používá/lo střídmější ozvučení - jako např. kopák, bubínek a dva overheady), vzniklo na základě potřeby následně pohnout v mixu či ozvučovaném programu jednotlivými komponenty bicí soupravy vůči sobě a „vyrobit“ co nejkonkrétnější a nejseparovanější zvuk každého bubnu, se kterým se dále zvukově pracuje. Co se týče přirozenosti sejmutí, tak ta v tomto případě není zrovna na té nejvyšší úrovni, ve skutečnosti uchem samozřejmě taktéž neposloucháme buben z několika centimetrů u blány. Ovšem bráno z technického hlediska, je tento systém ve většině rockově-popových stylů v dnešní době tak nějak jediný průchozí a používaný.
Navážeme-li na zmíněnou přirozenost snímání, tak pokud jste si někdy poslechli samostatně (např. tlačítko sólo na mixpultu), ať již naživo nebo ve studiu, samotnou šavli mikrofonu u horní blány malého bubnu, možná jste byli právem překvapeni, jak nepřirozeně zní oproti poslechu soupravy (bubínku) z několika metrů „na sucho“. Zvuk by se dal charakterizovat jako takové tupé „puuum“ a je způsoben právě zmíněným příliš blízkým umístěním mikrofonu u horní blány. Na druhou stranu takové umístění ovšem potřebujeme právě pro co nejizolovanější a nejsilnější mikrofonní signál z každého bubnu s maximálním omezením přeslechů zbytku soupravy. Jinak řečeno, kdybychom umístili mikrofon do větší vzdálenosti od bubínku, zvuk by byl daleko přirozenější (proniklo by do něj více vyšších frekvencí - struníku), ovšem právě za cenu zvýraznění většího množství přeslechů, zejména např. z již zmíněné hi-haty, tom tomů, činelů apod. Důkazem tohoto jevu je i situace, potřebujeme-li ve studiu nahrát do nějakého projektu pouze samotný malý buben (různé virbly, pochodové rytmy apod.), pak nám bez problémů postačí i jeden mikrofon umístěný třeba metr nad (před) horní blánou (samozřejmě za předpokladu vhodné místnosti), zvuk je pak přirozený, plný výškového spektra. V případě takovéhoto sejmutí nejsme samozřejmě omezeni žádnými dalšími zvuky jiných částí soupravy. Ovšem v případě běžného kontaktního ozvučení je skutečně nutné umístit mikrofony velmi blízko, protože bicí souprava, tak jak ji dnes známe, je vlastně jakási soustava několika samostatně snímaných zdrojů zvuku umístěných velmi blízko sebe (rovněž poměrně široce zpracované téma v publikaci Vaška Vlachého Praxe zvukové techniky). Jedná se tedy vlastně o jakýsi „boj“ nebo kompromis mezi jistou a nezbytnou dávkou přirozenosti zvuku a co nejnižší možnou mírou přeslechů.
Onu výše popsanou „tupost“ zvuku z mikrofonu u horní blány malého bubnu „doháníme“ jednak pomocí již zmíněného mikrofonu u spodní blány, pak také pomocí overheadů (mikrofony umístěné nad soupravou), které snímají nejen činely bubeníka, ale dodávají celkově soupravě právě jistou dávku výškového spektra jako doplnění mikrofonů kontaktně snímajících jednotlivé bubny. Při studiovém nahrávání se na zvukovou složku overheadů klade daleko větší důraz, na živých akcích, zvláště pak na malých pódiích, kdy jsou zpěvové mikrofony příliš blízko u bicí soupravy, se ovšem často nemůžeme na overheady až tak spoléhat. Často totiž končí na mixážním pultu i téměř zeslabeny, protože nám pak pouze „přilévají olej do ohně“ v situaci, kdy jako „nezvané a falešné“ overheady nechtěně fungují právě blízko umístěné mikrofony pro zpěv, do kterých prolézají přeslechy z činelů, hi-haty, malého bubnu apod. Situace bývá o to horší, má-li dotyčná kapela příliš slabě zpívajícího zpěváka(ky), kterým je třeba jejich mikrofon značně vytáhnout - samozřejmě spolu se zmíněnými přeslechy z bicích -, pak bývá totiž situace s přemírou výšek z činelů a hi-haty, „křápání“ bubínku apod. téměř nezvládnutelná. V malých prostorách nezbývá zvukaři často jiná možnost než zeslabit přímo i šavli (šavle) malého bubnu, právě kvůli vysoké míře přeslechové složky z jiných mikrofonů. Jediným řešením této situace bývá zástěna z plexiskla umístěná před bicí, která ovšem není zdaleka tak rozšířena, jak by na podobném typu akcí s malými rozměry pódia měla být (znám bubeníky, kteří se plexi zástěně vyloženě brání, prý je na ně pak špatně vidět :-)).
Příště v tématu pokračujeme.
