3/2020

Editorial

  • Za článek z našeho nového cyklu Příběh jedné desky jsem velmi vděčný, a tak patří mé poděkování autorovi Iljovi Kučerovi mladšímu. Navštívil Leška Semelku a povídali si o desce Blue Effectu Svět hledačů. I já se ztotožňuji s Leškem Semelkou, ale nakonec i zprostředkovaně s Radimem Hladíkem, s vyřčeným hodnocením v úvodních větách článku. Ta deska byla opravdu ve své době muzikantskou lahůdkou a patří také i pro mě mezi nejlepší období skupiny Blue Effect. Když jsem si ještě pouštěl v pradávné době bez internetu vinylové desky na Tesle NC420, tak i když jsem měl většinu desek Blue Effectu, sáhl jsem nejčastěji právě po Světě hledačů. Tehdy jsem ještě nevěděl, že budu mít tu čest se s Radimem Hladíkem poznat. A mimo to, že pro nás vždy testoval nástroje, tak byl vždy i ochotný ke spolupráci s Muzikusem. Jojo, už je to přes tři roky. Tehdy se u nás tradovalo, že byl Radim velmi uznávaný a nejrychlejší kytarista v Evropě. Když si pak vzpomenu, jak jsme obdivovali neskutečnou invenci a přesnost bubeníka Vlada Čecha, kterou doplňoval nezaměnitelný zpěv Leška Semelky, Oldy Veselého a zvuk jejich syntezátorů, tak to představovalo vrchol. Vrchol pro nás, kteří jsme to s muzikou mysleli vážně a dělali vše pro to, abychom se alespoň přiblížili tomu, co se z drážek desky linulo. Celé je to o jednom prostém faktu. Kdo chtěl tehdy natočit takovou desku, tak musel opravdu, ale opravdu umět hrát. Skladby na desce jsou nahrávány vcelku, a to i při stopáži skladby jedenáct minut.

    Což nás přivádí k dalšímu článku v tomto čísle, a to je rozhovor s Milošem Makovským z pera Martina Adamuse. Povídají si o nahrávání baskytary ve studiu a je dobré se zase dozvědět, že i přes veškeré technologické možnosti, které dnes jsou zcela běžně dostupné i v domácích studiích, se potřeba umět dobře hrát nevytrácí a je stále plně platná. Konec konců i Matouš Holienčin na bubenické dvoustraně radí bubeníkům při práci ve zkušebně hrát jednotlivá cvičení tak dlouho, jak dlouho trvá skladba, tedy třeba až pět minut. Není to vůbec žádná sranda se takhle dlouho soustředit na plné pecky. Obzvláště ve studiu, kde chybí to hlavní: reakce a energie publika.

    Přeji vám jménem celé redakce příjemné i poučné, doufám, že už jarem prodchnuté chvíle s Muzikusem.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 24. 2. 2020

Články v tomto čísle