Kytarista Jiří Urban ml., který vystudoval taneční konzervatoř, měl od dětství takříkajíc na bigbítu doslova ustláno. Vyrůstat v rodině kytaristy skupiny Arakain je dobrý předpoklad k tomu, založit vlastní metalovou kapelu. A tak není divu, že Jiří Urban ml., přezdívaní „Dymo“, již sedmnáct let vede úspěšnou kapelu Dymytry, se kterou se právě vydává na turné k poslední desce Revolter, která vyšla vloni na podzim.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
Rock ‘n’ roll byl už od kolíbky všude kolem mě. Vstával jsem s ním i usínal, a to samozřejmě díky tátovi. Arakain byl jako můj druhý brácha, takže kytary a metal mě obklopovaly celé dětství. A první moje stěžejní deska byla určitě první deska Arakainu Thrash the Trash, což bylo v roce 1989, kdy mi bylo osm let.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
První desku za své peníze jsem si koupil poměrně pozdě, jelikož jsem veškerou zásadní muziku měl od táty, takže jsem byl celkem dlouho ušetřen utrácení peněz za hudbu. Každopádně tou deskou bylo CD Pride and Glory od Zakka Wylda. Tahle deska je pro mě učebnicí rockovejch balad. Byl jsem tehdy na škole v Anglii a tam jsem poprvé navštívil ty kouzelný malý obchůdky s muzikou, kde dělali nadšenci, kteří shromažďovali veškerou nekomerční muziku, tedy hlavně rockovou.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Pro mě to byl samozřejmě táta s Arakainem, ti pro mě byli číslo jedna. Pak se k nim postupem času přidávaly kapely jako Metallica, Pantera, Megadeth, Fear Factory a mnoho dalších. Ale taky bych nechtěl opomenout svoje původní povolání, tanečník Národního divadla, a tím se mezi vzory dostaly i skladatelé klasické hudby jako Mozart, Vivaldi, Čajkovskij. Měl jsem to dost pestré a od baletu k metalu jsem to měl opravdu hodně blízko.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Popravdě už v soukromí poslouchám spíše jemnější muziku, než hrajeme s Dymytry. I když si samozřejmě udržuju přehled a vím, co která zásadní metalová kapela vydává za desky. A taky pozorně vnímám aktuální rockmetalové trendy v největších rockových a metalových playlistech na Spotify. Chci vědět, kudy se nová muzika ubírá. Ale, jak jsem zmínil, moc rád poslouchám třeba Petera Gabriela, Simply Red, Imagine Dragons, U2, Toto nebo fusion a jazzovou basu, třeba od Briana Bromberga.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Asi Black Jack od Arakainu a Cowboys from Hell od Pantery, ale je to těžké rozhodování, je toho hodně.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Určitě na Metallicu ve Sportovní hale, když měli pódium uprostřed haly, které se pak postupně rozpadlo. Byl jsem malej kluk a tohle byl pro mě fakt velkej zážitek. Hlavně když to celé začalo tím, že ze světel vypadl hořící technik. No prostě Amerika se vším všudy.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Arakain - Salto Mortale a Apage Satanas, Megadeth - Youthanasia a Countdown to Exticion, Stone Sour - Audio Secrecy, Michael Jackson - Bad, Antonio Vivaldi - Four Seasons, The Last Mohican (soundtrack), Testament - Low, Peter Gabriel - So, Phil Collins - Best of... a vlastně všechno od Metallicy. Je toho fakt hodně.
Pouštíš si desky z LP, nebo CD?
Já už jedině ze Spotify. Mám ho s sebou v autě, při běhání, v posilovně, na dovolený a samozřejmě doma. Je to prostě něco úžasnýho, že máš v telefonu přístup k veškerý muzice na světě, a ještě je to legální a nikoho tím neokrádáš. Jsem moc rád za tyhle vymoženosti doby, konečně někdo vymyslel platformu, která zpřístupní hudbu všem, ale ne zadarmo, a přitom za super peníze.
Pride and Glory - Pride and Glory (1994)
Zakk Wylde je ikonou rockové kytary. Jeho rukopis a styl je tak charakteristický, že očaroval celej svět, a ještě k tomu vypadá jako prototyp ideálního guitar hero. Pride and Glory je sólová deska plná úžasnejch rockovej písniček rockovýho kytaristy, ale přitom bez zbytečných onanií.
Metallica - Metallica (1991)
Metallica je etalon metalové muziky. Produkce a zvuk týhle desky je pro mě učebnicí, jak dělat skvělou metalovou desku, kterou si poslechne i obyčejný člověk, který s metalem nebo rockem nemá nic společnýho.
Pantera - Cowboys from Hell (1990)
Neskutečnej nálet energie, brutální zpěv, kterej je chvíli nahoře a pak neskutečně nízko, s takovým drajvem, že to trhá játra. A do toho přijde neskutečná kytara Dimebaga Darella, pro mě největšího metalovýho kytaristy všech dob. Jeho divokost, technika a zvuk je něco, co tu do té doby nebylo. A do toho mu sekunduje brácha Vinnie, kterej s Dimebagem vyhrává každou notu kopákem, neskutečný maso. Prostě novej pohled a nová éra v metalu. Je mi strašně líto, že tyhle dva bráchové už tu nejsou!
Fear Factory - Demanufacture (1995)
Další novej přístup k metalu, kterej nás uchvátil. Brutální podladění, strojovost a rychlost kopáků, která se přibližuje ke kadenci samopalu. Skvělý použití kláves a samplových smyček, co nezněj’ jako od Europe, ale jsou těžký, temný a brutální. Skvělá deska, jen škoda, že to, co dostali na desku, se jim nepodařilo přenést i do živýho provedení, protože tam Burton C. Bell prostě bohužel moc neladí.
Joe Satriani - Surfing with the Alien (1987)
Joe je kytarový mistr a světová extratřída. Tahle deska má v sobě určitě kouzlo v tom, že i když se jedná o sólovou kytaru, dá se to poslouchat jako normální písnička a každá věc je úžasně specifická.
Arakain - Black Jack (1992)
Vyzrálá deska, co se týká hraní, aranží i zvuku. Akorát je dlouhá, ale vznikly tam zásadní pecky Arakainu. Skvělý riffy, texty, sóla, prostě souhra, která ukazovala úplně jinou úroveň, než tady dosud ostatní metalový kapely hrály. Byla to prostě světová deska, pro mě jsou a budou česká Metallica.
Moby - Play (1999)
Zásadní elektronická deska. Tenhle styl je sice daleko od metalu, nicméně má skvělou atmosféru, v tu dobu byla přelomová a strašně hitová, i když neměla úplně klasický pecky se slokou, refrénem a mezihrou. Prostě si tak nějak krásně plynula a skvěle se u ní popíjelo s kámoškama.
Pulp Fiction - Soundtrack (1994)
Jestli byl Moby pařicí deska mých pubertálních let, tak tenhle Soundtrack jsem slyšel asi milionkrát a byl to prostě skvělej relax a něco jinýho, než jsem jinak do tý doby poslouchal.
Ozzy Osbourne - No More Tears (1991)
Geniální rocková deska s legendárníma peckama, riffama a samozřejmě sólama mýho kytarovýho boha Zakka. Tahle deska se prostě neoposlouchá nikdy. Učebnice zvuku i aranží. A zároveň Ozzího melodiky.
Michael Jackson - Dangerous (1991)
No co říct na tuhle desku? Prostě další legendární deska velkýho umělce a muzikanta. Tohle sice není ani rock, ale je to tak geniálně složený, zaranžovaný a zprodukovaný, že by to měli vydávat jako učebnici.
