Minule jsme společně skončili frekvenčním pásmem vyšších středů u klávesových nástrojů. Dnes se podíváme na poslední, čtvrté pásmo vysokých kmitočtů a řekneme si taktéž něco o nastavení panoramy (stereobáze).
Poslední pásmo výšek, pokud si promítneme výchozí nastavení korekcí z analogových pultů, kde jsou zpravidla tyto typu shelving a naladěny na 12 kHz, bývá, podobně jako u jiných nástrojů, již jen takovým jemným „dokořeněním“ celkového zvuku a může se stát, že nám takto defaultně naladěné v mnoha případech ani příliš nebude při drobnějších krocích reagovat na naše případné změny. Nosná frekvenční pásma kláves co do čitelnosti, vyjma některých cinkavých a „šustivých, bzučivých - sypkých“ synth zvuků, mohou spočívat právě zejména ve frekvencích o něco nižších. Pokud máme možnost i toto pásmo přepnout na parametr (u dnešních digitálních pultů je to zpravidla téměř samozřejmost) a přeladit níž, může nám v určitých případech pomoci (do)řešit i minule zmíněnou oblast vyšších středů či obecně jemně dobarvit - „nadýchnout“, či naopak „uhladit a zteplit“ výškové pásmo zvuku nástroje.
Ještě bych se u tohoto nástroje rád zmínil o nastavení panoramy čili stereobáze. Pokud máte klávesové nástroje zapojeny klasicky do sterea, tedy do dvou mono šavlí, které jsou „slinknuté“ do jednoho stereopáru, je u digitálu automatické, že se rozhodí panoramy naplno doleva a doprava (to samé samozřejmě platí pro defaultně nastavené „pevné“ stereošavle ovládané jedním faderem). To je běžné nastavení, už i v dobách analogových pultů jsme je v podstatě nejčastěji takto nastavovali. Můžou ovšem nastat situace, kdy je vhodné panoramu lehce zúžit. Např. měřeno polohami analogových kulatých potenciometrů, tak ne naplno, ale zhruba kolem tří čtvrtin nebo něco mezi půlovinou a třemi čtvrtinami jejich dráhy. Týká se to zejména situací, kdy nám dotyčný klávesista pouští z nástroje zvuky, které jsou značně stereofonně bohaté a široké, a my máme v posluchačském spektru publikum klasicky situované po celém prostoru a nechceme tak jednu stranu hlediště ochudit o neopakovatelné zážitky ze strany druhé. :-) Ale nejedná se jen o tento jev, některé klávesové rejstříky, např. i takové základní jako třeba klavír (a zvuky jemu nějak příbuzné), někdy jakoby vystřelují jednotlivé tóny klaviatury výrazněji do stran stereobáze. To nemusí být pochopitelně zrovna vždy z posluchačského hlediska zcela vhodné a může se nám v danou chvíli jevit příznivější tento jev lehce zmírnit.
Kdo z nás pracuje zároveň v nahrávacím studiu, ví, že u některých příliš L-R zvuků kláves (při panoramách na mixu nastavených nadoraz doleva a doprava) dochází občas i k výraznému odečtení signálu při přepnutí na monofonní poslech. Na tento monofonní poslech se v dnešní době sice již až tak „nehraje“ (kompromisní kontrola mono kompatibility nahrávky - jednoduše řečeno - tato by v monu neměla nějak výrazně „chcípnout“), přesto, pokud máme nahrávku klasičtějšího rázu, kde je dominantní např. klavír a lze předpokládat poslech různými věkovými skupinami, a tedy i na různých přístrojích, neměli bychom tento fakt brát až tak na lehkou váhu, a pokud hrozí větší odečtení signálu v monu, raději neumisťovat signály příliš do krajů stereobáze.
Podobný jev můžeme pozorovat i při ozvučení akustického klavíru (myšleno zejména křídla) dvěma mikrofony nad strunami, i tam se může projevit jistý fázový odečet signálů obou mikrofonů při úplném rozevření stereobáze - tedy při následném monofonním poslechu. Proto bývá lepší i v těchto případech stereobázi lehce zúžit. Při živém zvučení tyto jevy nemusejí být tak markantní jako ve studiu, ovšem i tam je třeba brát v potaz, že všichni posluchači zdaleka nesedí (nestojí) v pomyslném středu stereobáze. Nehledě k tomu, že ozvučení v dnešní době „většinově zavěšených banánů“, často tzv. „ekonomicky“ ještě v prostoru pódia s rozestupem cca 8-10 m, je pojato spíše jako 2x mono než jako klasické stereo (viz mnoho „plodných“ diskuzí na internetu :-)). To se samozřejmě projevuje i v rozmístění nástrojů a vokálů ve stereobázi, kde jejich posuny ke stranám mohou být, a často jsou, pouze minimální. Pro poslech v předních řadách je hlavní zvukový systém často doplněn „vykrývačkami, tzv. „frontfilly“ (kvůli vykrytí zvukem a „přehlušení“ přímého zvuku samotných nástrojů z pódia), u kterých už vůbec nemůže být řeč o nějakém stereu, navíc na větších pódiích bývá jejich větší počet rovnoměrně rozmístěn s přední hranou pódia. Souvisí to i se vzdálenosti první řady publika od pódia. Nutno podotknout, že se z frontfillů stal takový jakýsi stálý fenomén a módní doplněk, který je k vidění i na relativně malých akcích „hrajících si na velké“, kde by být ani nemusel (prostě - běda je tam na jakékoliv středně-menší akci nedat :-)).
Ale to jsme již trošku někde jinde. Příště se ještě lehce pozastavíme u komprese kláves, do dnešního dílu ještě přikládám povedený obrázek, který se váže k minulým dílům, kdy jsme si něco říkali o aranžmá v basovém spektru kláves.
