Top 10 artrockových desek Vítězslava Štefla - ... a ti ostatní, ti jsou snad vosk?

No to přece vůbec ne! Takže si udělejme v tomto závěrečném dílu Top ten artrockových desek ještě takovou smršť těch, kteří by si určitě zasloužili být aspoň třeba uvedeni po boku těch gigantů z minulých dílů.

V prvním sledu by tam určitě měl patřit Mike Odlfield se svým multidílem Tubular Bells (1973), které se dočkalo několika pokračování a verzí, včetně orchestrálního ztvárnění. Tehdy teprve devatenáctiletý multiinstrumentalista vytvořil ve studiu něco, co pro velký úspěch měl poté prezentovat i live - což ovšem přineslo problémy, protože měl takovou fobii z lidí, že musel před vystoupením projít řadou terapií... Osobně od něj mám nejraději Platinum (1979) s nádherným vibratem přímé skladby Punkadiddle.

Dost se v tomto ranku pozapomíná i na sestavu Manfred Mann’s Earth Band, kteří měli vedle svého osobitého feelingu i velmi vydařené artrockové momenty. Mé nejoblíbenější LP je Angel Station (1979), kde třeba hned úvodní Don’t Kill It Carol může obohatit náš seznam. Mimochodem, protagonista kapely, klávesista Manfred Mann třeba zahostoval na minimoog ve studiu u Uriah Heep v závěrečném sóle v nadčasové July Morning (Look at Yourself).

Z dalších jmen v mém seznamu určitě nechybějí krátce trvající GTR kytaristů Stevea Howea (Yes) a Stevea Hacketta (Genesis) či nepoměrně úspěšnější Alan Parsons Project, nemluvě o proslulých Moody Blues (s klávesistou Patrickem Morazem, který předtím působil u Yes). Van Der Graaf Generator si také zaslouží pozornost už jenom pro vklad osobnosti Petera Hamilla, zpěváka a kytaristy těchto stejně temných skladeb, jako mívali King Crimson (karmínový král Robert Fripp jim koneckonců hostoval na prvních dvou albech).

Že bych našel i další jména? Jistě. Třeba Gentle Giant, Curved Air, z nových pak Marillion, IQ, určitě Dream Theater, Mars Volta...