Tahle kapela byla nejen úspěšná, ale byla i hezká... V českých zemích, a obecně v Evropě, se kapela Heart, kde se vše točilo kolem sester Wilsonových, netěšila nějak velké známosti. Hlavní těžiště jejich úspěchu leželo v USA a v Kanadě, na konci osmdesátých let ale kapela výrazně pronikla i na evropských kontinent.
Skupina prodala po světě přes 35 miliónů alb, figurovala v hardrockových, a dokonce i metalových přehledech a fanzinech, v jejích řadách se ocitla i taková jména jako Howard Leese (hrál s Paulem Rogersem), bubeník Denny Carmassi (Sammy Hagar, Montrose), baskytarista Mark Andes (Canned Heat) či Mike Inez (Slash, Ozzy Osbourne, Alice in Chains), Gilby Clarke (Guns N’ Roses) ... Slušné, co? A v centru toho všeho, všech těch multiplatin, ocenění a světových turné blondýnka Nancy Wilson...
Nancy Wilson
Nancy Lamoureaux Wilson se narodila 16. března 1954 v San Francisku. Její rodina byla hudebně založená, takže se svou starší sestrou Ann se již v dětském věku účastnila častých rodinných sešlostí, kde: „... všichni ti strýcové a tety hráli na ukulele irské hospodské odrhovačky nebo populární melodie z dvacátých let. Zpívaly jsme se sestrou hrozně rády, často jsme vydržely, když jsme jeli autem navštívit někoho z rodiny, hodiny a hodiny neustále zpívat.“
Beatles
Velký zlom přišel, když obě sestry viděly v televizi v Ed Sullivan Show vystupovat Beatles. Ano, to bylo to legendární vysílání, které podle slov kapitána newyorské policie způsobilo, že půl hodiny se nestal žádný zločin, protože všichni doslova zírali na ten britský fenomén: „Bylo to jako blesk z čistého nebe. Bylo nám ještě málo na to, abychom snily o tom randit s členy Beatles - my jsme chtěly být jako Beatles!“
Nancy se svou sestrou začaly hrát na kytaru, začaly sledovat všechny zprávy, časopisy, a když se k nim připojili dva kamarádi, založili spolu svou první kapelu, The Viewpoints. Poprvé vystoupili roku 1967 na folkovém festivalu na Vashonově ostrovu Kapela začala vystupovat, kde se dalo, souběžně s tím, už na univerzitě, Nancy Wilson ráda hrála jen sama s kytarou, kdy součástí jejího repertoáru byly předělávky skladeb od Joni Mitchel, Paula Simona atd.
Do studia se obě sestry dostaly vlastně ještě na střední škole, kdy doprovodily jednoho country muzikanta. Za to si mohli nahrát jednu svou skladbu, kterou se stala Through Eyes and Glass. Ovšem to byla jenom kapka v moři.
Od Armády přes Bílé srdce k Srdci
Nancyina sestra Ann se dala dohromady s kytaristou Rogerem Fischerem, baskytaristou Stevem Fossenem, Davidem Belzerem (klávesy) a bubeníkem Jeffem Johnsonem. Ti už předtím působili v sestavách, jejichž jméno se vyvíjelo od The Army po White Heart. Poté, co se tedy Ann připojila, skupina změnila název na Hocus Pocus. Změna ale nastala, když se Ann zamilovala do mladšího bratra kytaristy Fischera, který se skrýval před povolávacím rozkazem. Opustila s ním skupinu, přesídlila do Kanady, postupem času se za nimi přestěhovali i Fischer a Fossen, a tak na přelomu let 1972 a 1973 vzniká kapela Heart, a to ve složení Ann Wilson, Fischer, Fossen, Brian Johnston (dr) a John Hannah (key). Nancy Wilsonová se k nim připojuje roku 1974 a kapela získává svou první vlastní tvář: „Kluci z kapely nejdříve nechtěli jen tak přijmout Nancy bez konkurzu, kvůli tomu, že jde o mou sestru,“ vzpomíná Ann Wilson. „Trvali na tom, aby opravdu něco předvedla, a dostala za úkol úvod ke skladbě Clap od Stevea Howea z Yes. Nancy se to dozvěděla, zapracovala na tom a příští večer, když si s námi zahrála v místní hospodě, přesvědčila natolik, že se okamžitě stala členkou kapely.“
... a už to jelo
Kapela začala vystupovat ve Vancouveru, brzy se její působnost rozšířila do okolí a nastalý tlak zapříčinil první změny v sestavě, kdy se k sestrám Wilsonovým, Fischerovi a Fossenovi připojil Howard Leese (g, key) a Mike Derosier (dr). Výsledkem byl debut Dreamboat Annie (1975, Capitol), který získal nejen dvojnásobnou platinu v Kanadě, ale pronikl i na americký trh, vyzískal platinu, a hned sedm= místo v Billboardu. To se tedy musí nechat - hned napoprvé a takový zásah! Deska přinesla tři rozhlasové hity, Magic Man, Crazy on You a Dreamboat Annie. Album bylo velice vyrovnané, zvuk byl díky producentovi Mikeu Flickerovi vytříbený, z alba dýchala pohoda, melodie, písnička svěžest... Není tedy divu.
Kapela se doslova vrhla do dalších akcí, včetně řady prestižních festivalů a chvályhodně si nechala čas na uzrání dalšího materiálu na druhé album. Což se vyplatilo, protože dvojka, Little Queen (1977, Portrait), jim vynesla nejen dvojnásobnou platinu v Kanadě, ale na určujícím hudebním trhu, tedy v USA, se deska stala platinová hned třikrát. Na desce byl první velký nadnárodní hit kapely, Barracuda, dobře si vedl i další singl, Little Queen.
Tentokrát už Wilson a spol. nečekali tak dlouho a vrhli se do natáčení dalšího alba pod názvem Magazine (1978, Capitol). I když získává platinu na obou stranách 49. rovnoběžky, není tak silné, jako předchozí díla. Navíc, pro některé nejasnosti ve změnách a smlouvách s labely se její vydání trochu zdrželo, takže velmi krátce po něm vychází i další, nyní již čtvrté album kapely, Dog and Butterfly (1978, Portrait). A jde zase o úspěch, kdy v USA je deska oceněna dvojnásobnou platinou. Na dalším albu, Bébé le Strange (1980, Epic), už ale není zakládající člen Fischer. I když deska není špatná, nemá tah a přes prozatím nejvyšší umístění v Billboardu (dostává se na 5. pozici) se v USA dostane „jen“ ke zlatu. V Kanadě je platina již pravidlem, ale to už také brzo přestane platit.
Private Audition (1982, Epic) už není tak kompaktní jako předcházející řada alb, obsahuje jen jednu výraznější skladbu (This Man Is Mine), na výsledku se podepisuje i připravovaný odchod dalších členů ze sestavy. I když na další desce, Passionworks (1983, Sony), je výrazný hit How Can I Refuse?, i když zde za bicími sedí Denny Carmassi, kapela působí již vyčpěle a její jméno ztrácí lesk.
V té době se kapela potácí slabými prodeji, drogami, alkoholem, a tím i rozvázáním smlouvy s dosavadními labely. Po odmítnutí několika dalšími společnostmi se nakonec kapela chytá u Capitol Records, kteří ale mají podmínku: Autorkami už nebudou výhradně Ann a Nancy Wilsonovy, ale skladatelé prověření labelem a trhem. Kapela ne moc ochotně souhlasila, musela se smířit i s názvem alba, ale nakonec se to vyplatilo.
„Kytaru jsem milovala vždy. Stala se mou součástí, je to můj další manžel. Jsem vlastně vdaná za kytaru...“
(Nancy Wilson, 2011, Vintage Magazine)
Deska Heart (1985, Capitol) byla opravdu návratem ve velkém stylu. Pětinásobná platina v USA a první místo v Billboardu hovoří za vše. Skupina se tedy více než skvěle chytá a její jízda pokračuje dalším albem, Bad Animals (1987, Capitol), kde skvěle produkovaný a lehce poslouchatelný hard rock vynáší opět záplavu platinových ocenění. I další deska, Brigade (1990, Capitol) se svými úspěchy stává třetím superalbem, která kapelu představuje stále v tempu, skupina proniká i do zámoří a prodeje v Anglii dosahují na zlato. Ovšem posledním albem, které výrazněji zabodovalo, se stává Desire Walks On (1993, Capitol). O dva roky později Nancy Wilsonová ohlašuje odchod z kapely a věnuje se své rodině.
Skupina přežívá na kompilacích, vydáváním live záznamů, a to až do začátku nového milénia, kdy se Nancy do kapely opět vrací. Výsledkem je dosavadní čtveřice alb, o kterých se dá říci toto: Alba nikdy nezmizela z top100 Billboardu, Jupiters Darling (2004, Sovereign) bylo hodně (a příjemně) syrové, Red Velvet Car (2010, Sony) se se svým folkrockovým laděním vyškrábalo až desáté místo v Billboardu, Fanatic (2012, Sony) obsahovalo hodně vyvážený materiál, posazený do řinčivějšího rocku, a Beautiful Broken (2016, Concord) s předělávkami jejich starých písní - no, není to asi ten nejsprávnější tah. Až na některé výjimky (titulní skladba) jde o dost utahané album. Byla by škoda pro takovou kapelu, aby takhle bez boje pustila svou tehdejší pověst... Uvidíme.
Kytary
K jejím nejoblíbenějším nástrojům jistě patří modrý 1963 Fender Telecaster s humbuckerem PAF u krku (Telecasterů má i více). Z raných dob kariéry má ráda i 1968 Gibson SG Junior se starým tremolem Bigsby a snímačem Kent Armstrong, do jejího rejstříku patří i dvanáctistrunný PRS Custom 22/12, Duesenberg Starplayer TV, kterého dostala darem od Elvise Costella, od Gibsonů má ještě Les Paul Juniora, ročník 1961 (ale se dvěma snímači PAF) a Flying V (hrála na něj v raných osmdesátkách) a také i model Nighthawk, kde jí firma vyrobila i signature model této řady. Byl uveden na trh roku 2013 a je osazen „jen“ dvěma minihumbuckery.
Z akustických kytar na předních místech určitě u ní stojí Martin HD-35 Nancy Wilson model, což je verze klasické řady D-14 s ebenovým hmatníkem, dále Martin DC-PA1 se snímačem Aura (např. v hitu Alone), místo u ní má Takamine NP-16A (ještě, než přešla na Martinky), historiky je zde ještě černá Zemaitis. Doplňme pak Epiphone Masterbilt EF-500RA.
Aparáty
Přes všechny možné aparáty (Voxy, Marshally, Budda) můžeme jako jedny z nejstálejších uvést stowattové hlavy Fender Tonemaster. U akustických kytar si oblíbila sestavu, tvořenou dvěma bednami Orange 4120 s reproduktory Celestion Vintage 30 a aparáty (jsou to vlastně komba) Trace Elliot TA200.
Efekty
I zde jde Wilson cestou klasiky. Její pedalboard obsahuje ze zkreslovadel Ibanez TS9 Tube Screamer a Budda Zenman Overdrive včetně fuzzu Way Huge Electronics Swollen Pickle MkII Jumbo Fuzz. Od Electro-Harmonix má phase shifter Small Stone a reverb Holy Grail Nano, od MXR pak používá nakopávadlo Line Booster MC4001 a nevyhýbá se i flangeru Toad Works Barracuda. Keeley Dark Side Workstation tak základní výčet ukončuje.
