12/2019

Editorial

  • Bylo to přesně před třiceti lety, skoro nachlup, jako když teď otvíráte prosincový Muzikus. Někdy v létě 1989 jsme založili kapelu, jak už to v muzikantských životech bývá a jali jsme se zkoušet nový repertoár. Jenže v té době k pravidelnému hraní na zkušebně, stahovaní nahrávek, učení se sól… byla potřeba ještě jedna věc: A to poprat se s tehdejší byrokracií, která vše musela mít pod kontrolou. Každá kapela musela mít zřizovatele, což musela být nějaká státem uznávaná instituce, musela mít kapelníka, který musel mít kapelnické zkoušky, musela udělat přehrávky před komisí…, no zkrátka hafo „musů“, a to vše pod dohledem.

    I pořadatelé to měli podobné a možná ještě horší. Někdy okolo 17. listopadu už to vypadalo, že máme nazkoušeno a repec pokupě. Takže bylo na čase sehnat kšefty, aby se mohlo vyrazit na štace.

    Povedlo se nám jeden sehnat už na začátek prosince. Jenže listopad ’89 byl opravdu pěknej mazec a šrumec a nebyl čas ani myšlenky na zařizování okolo kapely. A taky nikdo pořádně netušil, jak to celé dopadne, ale nakonec se heslo z demonstrací Už je to tady stalo skutečností a bylo to tady. Sešli jsme se na zkušebně pár hodin před odjezdem na kšeft a začali nakládat aparát… Ten pocit byl neskutečný, jak z jiného světa. Vždyť my nemáme přehrávky. Kolik si máme za hraní říct, přehrávková komise nám nepřidělila třídu? Jéžiš, v názvu kapely máme dvě s – věřte, to bylo nemyslitelné. Kdo je kapelník? Mají pořadatelé kšeft vůbec povolený? Víc než polovinu textů máme anglicky, a dokonce několik kousků svahilsky. Doslova násilím jsme si museli tyhle myšlenky vyhnat z hlavy. Nic z toho nemusíme, nepotřebujeme, prostě pojedeme hrát bigbít. Naložili jsme a jeli hrát…

    Za celou naši redakci vám přeji klidný a pohodový advent, a ať se vám konec roku vydaří, a věřím, že si najdete v tom předvánočním shonu i chvilku klidu na počtení v Muzikusu.

    A po Novém roce zase naložit aparáty a vyrazit na další štace

Články v tomto čísle