Milana Janečka čtenáři Muzikusu znají dobře coby autora mnoha článků a rozhovorů. Milan je ale i aktivní muzikant a jako baskytarista působil v doprovodních kapelách Věry Martinové, Petra Poláčka a Nšoči, a v současnosti hraje s Jacki van Gogh a ve skupině mladé a nadějné zpěvačky Evy Matějovské. Jako překladatel z angličtiny má na svém kontě životopisy Ricka Wakemana a Petera Hooka a především velmi široký hudební rozhled.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
První rock‘n’rollové věci, které jsem poslouchal, byla kazeta rodičů, na které byl výběr Elvise a The Beatles. Ale pořádně jsem se do rocku obul až ve chvíli, kdy jsem slyšel Iron Maiden a desky The Number of the Beast a Seventh Son of a Seventh Son. To pro mě bylo úplné zjevení.
A další rozlet mi pak poskytl kamarád, který mi vnutil desku Rush Moving Pictures.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
To byli Iron Maiden a dvojsingl The Number of the Beast / Run to the Hills. To bylo v roce 1993 v takové malé prodejně v Holešově. Byly tam i B strany singlů, živý záznam písničky Remember Tomorrow a neznámá pecka Total Eclipse, která se mi tak líbila, že jsem se ji naučil na basu.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Začne to zase u Iron Maiden a jejich basáka Steva Harrise, toho jsem miloval a dodnes ho mám hodně rád. Je to naprosto jedinečný basista a skladatel. Pak se přidali další hráči, podle toho, co jsem právě poslouchal. Takže Geddy Lee, Chris Squire, Greg Lake, John Wetton, později Tony Levin, Guy Pratt nebo Laurence Cottle. Těch jmen jsou desítky.
Posledních dvacet let je ale na prvním místě neochvějně Mike Porcaro. Zesnulý basista Toto a fantastický session hráč. Miluju, jakým způsobem přistupoval k basovým linkám a k base obecně.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Jako hráč jsem značně omezen svými schopnostmi, takže hraju tam, kde není potřeba nějaká extra skvělá technika a znalost harmonie. Takže určitě nic kolem jazzu, který mám sice rád, ale nezahraju ho. Motám se obecně kolem folku, rocku a popu.
V současné době mám jen jednu stálou kapelu, Jacki van Gogh, což je taková parta kamarádů a zhruba to vychází z folku. Jinak teoreticky hraju ještě v několika projektech, ale ty neměly koncert ani zkoušku už nějakou dobu. Sem tam se objeví nějaký záskok, naposledy pár koncertů o prázdninách s kapelou Pamflet.
Jako posluchač si rád poslechnu jak staré věci, na kterých jsem vyrůstal, tak úplné novinky. Pořád se vracím ke kapelám Rush, Yes, Toto, Saga, ale poslouchám i moderní pop, třeba Duu Lipa, Arianu Grande, Charlieho Puthe. Před pár lety jsem objevil Idana Raichela, což je mix popu, rocku, arabské hudby, klasiky a bůhvíčeho ještě. A taky mám moc rád tvorbu plzeňského muzikanta a producenta Jirky Muchy.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Těch je zase víc, ale určitě jeden z nejlepších byli Anderson Rabin Wakeman v Bruselu. Takovou radost ze společné hry jsem asi nikdy neviděl. Rád vzpomínám na The Eagles v O2 Aréně a tamtéž jsem viděl koncerty Petera Gabriela a Paula Simona, oba mě uhranuli. Pak Apache Indian v Abatonu. A v poslední době Bryan Ferry ve Fóru Karlín.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Těch desek je strašně moc, váhal jsem nad něčím od Pink Floyd, ideálně nějaký živák s Guy Prattem na basu. Michael Jackson Invincible je strašně silná. Nejspíš by tam mohla být Straka v hrsti nebo Selection od Pražského výběru. Buty Rastakayakwanna. Rush Roll the Bones nebo Counterparts. Yes Big Generator nebo Drama. Jiná deska Iron Maiden, něco od tria Emerson, Lake and Palmer, živák Paula Simona Concert in the Park. Je toho moc.
Pouštíš si desky z LP nebo CD?
Ani jedno. Koupím si CD, přetáhnu ho do mp3 a pak poslouchám na počítači nebo z mp3 přehrávače. A hodně teď poslouchám věci z YouTube nebo Spotify.
Rush - Moving Pictures (1981)
Není to moje nejoblíbenější deska od nich, ale je první, kterou jsem slyšel. Fascinuje mě na ní všechno - basa, zpěv, kytary, klávesy, bicí, texty. Jakmile spustí Tom Sawyer, tak mě to vtáhne a při Vital Signs vyplivne. Je skvěle zaranžovaná. Je to taková dokonalá kombinace progresivního rocku a hardrockových písniček. Ze sedmi skladeb patřily čtyři do koncertního programu.
Yes - Talk (1994)
Podle mého strašně nedoceněná deska. Produkci měl na starosti Trevor Rabin, takže je zvukově i aranžérsky dotažená téměř k dokonalosti. Je to stejná sestava jako na 90125, ale tahle deska je víc artrocková. Přesto je stále písničková. Má úžasně postavené zpěvy a zvuk basy je prostě neuvěřitelný. Skvěle se tu doplňuje styl Chrise Squirea a Rabinova producentská kouzla. Trevor Rabin si tu skvěle vyhrál s kytarovým zvukem a výborně ho doplňuje Tony Kaye na Hammondy.
Saga - Generation 13 (1995)
Miluju celý katalog téhle kapely, ale z nějakého důvodu mě fascinuje nejvíc tohle album. Je totiž úplně jiné než všechno ostatní, Saga tehdy měla takové experimentální období. Tohle je trochu jako rocková opera, používají tu orchestr, a možná je to i trochu artrockové album, přestože tu není žádná delší skladba. A zvukově se tady inspirují třeba grungem. Řekl bych, že je tahle deska i nejemotivnější, nesmírně naléhavá.
Toto - Kingdom of Desire (1992)
Tahle deska je pro mě etalon groovu. Podle mě nejlepší rytmická sekce historie na vrcholu svých schopností. Bratři Jeff a Mike Porcarovi tady opravdu dýchají jako jeden a deska má díky tomu neskutečný drive. Asi nejsilnější sestava kapely se Stevem Lukatherem coby hlavním zpěvákem. Silné melodie, skvělé aranže, hodně rockové album, pár fantastických shufflů. Škoda, že je poslední, na kterém hrál Jeff.
Iron Maiden - Seventh Son of a Seventh Son (1988)
Album, které společně s předchozím asi nejlépe ukazuje, že kořeny Iron Maiden jsou především v art rocku. Titulní skladba je asi moje nejoblíbenější od IM. Klasické koníky na basu, změny tempa, nádherná kytarová sóla, spousta emocí. Ale to se dá říct téměř o každé písničce z alba. Myslím, že tehdy byla kapela na vrcholu sil - skladatelsky, aranžérsky i hráčsky.
Peter Gabriel - Secret World Live (1994)
Nejlepší živé album historie. Nikdy jsem neslyšel nic lepšího. Gabrielovy studiové desky jsou fajn, ale jeho největší síla je naživo. Má tady skvělou kapelu a taky to bylo moje první seznámení s Tony Levinem, který mě od té doby fascinuje. Nesmírně obohatil svoje studiové basové linky a neuvěřitelně si s nimi hraje. Za zmínku stojí skvělá zpěvačka Paula Cole, s ní je duet Don’t Give Up daleko lepší než s Kate Bush.
Jan Hrubý a Kukulín - Středozem (1999)
Od Kukulínu můžu prakticky cokoliv, ale tahle deska je moje nejoblíbenější. Možná i proto, že mám rád Tolkiena. Kapelu se tu rozmachuje od irských motivů po české lidovky, s různými vlivy, ať už rocku, popu, nebo klasiky. Těžko definovatelné, ale určitě jedinečné. Strašně se mi líbí, jak si melodie přehazují Honza Hrubý na housle a Honza Kolář na hoboj a klávesy. A na basu tu je Jirka Veselý, co si víc přát?
Idan Raichel - Quarter to Six (2014)
První deska, kterou jsem od něj slyšel. V Izraeli to je ten největší pop, u nás je to world music. Hrají s ním nejlepší izraelští muzikanti a na té desce je to znát. Dokonale zahraný mix arabsko-izraelské hudby, popu, rocku, klasiky. Je to neuvěřitelně barevná deska, která ale na druhou stranu skvěle drží pohromadě. Objevil jsem ho před pěti lety a tuhle desku pořád poslouchám několikrát měsíčně.
Jirka Mucha - Jinou cestou (2012)
Neznám výstižnější název desky. Jirka dělá věci prostě jinak a je to fantazie. V podstatě si desku nahrál sám, i když tu má nějaké hosty. Stylově je to nesmírně různorodá deska, která se pohybuje ve vodách popu, rocku, jazzu, a hodně se inspiruje i v Indii. Jirka má obrovský smysl pro melodii a dokáže skvěle vystihnout, co která skladba potřebuje. A má úžasně propracované vokály, jejichž stavba se inspiruje v šedesátkových kapelách.
Genesis - Calling All Stations (1997)
Podle mě nejlepší a také nejintenzivnější deska Genesis. Snoubí se v ní vyzrálost Tonyho Bankse a Micka Rutherforda a mladistvý drive zpěváka Raye Wilsona. Moc se mi líbí i bubeník Nir Zidkyahu, který hraje nesmírně jednoduše a vkusně a přitom neuvěřitelně tlačí. Celá deska je taková melancholická a naléhavá. Ray Wilson má dokonalý hlas k Banksovým klávesám.
