Jazzový doprovod, tzv. „čtyři“ na činel ride jsou společně s basou centrem jazzového ansámblu. Vytváří pulz, potřebný tah, na kterém staví všichni ostatní hráči. I když je úkolem hráče při hře jazzového doprovodu přemýšlet nad stylovostí skladby, tempu a docílení propojení se jeho kolegy, musí pamatovat na to, že hra na činel ride je jeho poznávací značkou. Rukopisem, který ho odlišuje od všech ostatních. Slavné jazzové legendy můžeme poznat po pár úderech. Neexistuje proto žádný univerzální návod. Někteří hráči hrají pulz před dobou, někteří za ní, někdo frázuje do triol, někdo spíše rovně. Někdo neustále variuje a někdo se soustředí pouze na čtvrtky.
Poznat, kdy přesně jít trochu dopředu, kdy doprovod trochu rozvolnit nebo naopak přitáhnout, zkrátka jak zahrát přesně pro daný moment a dané místo, je disciplína na celý život a není žádná jiná cesta jak „svůj činel“ ovládnout než hrát s ostatními. Ve zkušebně se můžu připravit, ale teprve až v interakci s jinými hráči poznám, jaké to je doopravdy tvořit pulz. Koneckonců jako v každém jiném žánru.
Rád bych se s vámi dnes podělil o pár tipů, které alespoň mně při hře jazzového doprovody pomohly.
Walk the dog:Před samotnou hrou jazzového doprovodného bych si měl umět pattern pro ride zazpívat. K tomu mi pomůže říkanka Gregory Hutchinsona „walk the dog“, která pattern skvěle vystihuje a samotná swinguje. Podstata swingu spočívá v cítění druhé a čtvrté, proto i fráze walk the dog začíná na druhé době. Během hry budu nejprve frázi nahlas vyslovovat, později na ni myslet v duchu. Hraju v různých tempech, metronom si nastavím pouze na druhou a čtvrtou dobu, abych ještě více umocnil swingové cítění. Poslouchání nahrávek: Analýza a uvědomělý poslech činelu ride slavných jazzových bubeníků jsou velmi nápomocné. Zkuste se ponořit do jejich hry. Pusťe si Freddie the Freeloader z desky Kind of Blue Milese Davise, hrajte s Jimmy Cobbem, pokuste se do něho naprosto vcítit. Představa zvuku je zcela zásadní. Hráč by měl mít jasnou představu, jakého zvuku chce z ridu dosáhnout a tu „přesunout“ do své ruky.
Také je nutné říci, že každý činel je jiný, a proto je potřeba u každého hledat to správné místo, které vytvoří příjemný odskok, líbivý zvuk a stabilní pulz. K poslednímu mi dopomůže uvědomění, že nehraji čtyři krátké noty, ale celé čtvrtky. Jako walking bass kontrabasu.
Na závěr jedno technické cvičení, které mi pomáhá k většímu uvolnění při hře jazzového doprovodu, zvláště ve vyšších tempech - triple stroke roll hraný Moellerovou technikou. Tuto „trojku“ přesunu na ride a budu ji hrát od druhé doby. Přirozený důraz na prvním ze tří úderů vzniklý Moellerovou technikou opět dodá doprovodu na swingovém cítění. Stejnou technikou používám i v pomalejších tempech, kdy však trojku přefrázuji do již zmiňovaného walk the dog.
Dalo by se toho říct o tolik víc! Ale snad vám aspoň toto bude k užitku. :) Hodně zábavy!
