9/2017

Editorial

  • Možná se budu opakovat, ale vrací se mi to pořád v různých obměnách, tak jak je muzikantský život přináší. Určitě znáte ten příjemný pocit, když na koncertě slyšíte vše, jak má být. Je rozumět všem nástrojům, které hrají. Zvuk se pěkně pojí, kapela zní kompaktně. Dynamika dýchá, jak má. Basy nehučí. Šlapák z kapely netrčí jako ego zvukaře, který má v basovkách výkonu na pětkrát větší sál. Radost poslouchat. Pak se lidé z koncertu rozchazejí a mimo jiné si mezi sebou říkají: „Ty jo, to byl dneska dobrý zvuk.“ A tak zcela logicky vede cesta ke zvukaři. Kdo jiný by mohl přeci být odpovědný za zvuk než zvukař. Je přeci jasné, že muzikanti na pódiu na to nemohou mít žádný vliv. Vždyť nejsou v publiku a nemohou slyšet, co se dole pod pódiem děje. Zatímco zvukař, když mu to produkce dovolí, trůní přesně uprostřed sálu či parketu v pomyslném trojúhelníku stereo poslechu. Ale jak už to bývá, vždy se po kšeftě objeví zvídavý elév zvukařiny a neomylně zamíří za zvukařem v tu nejméně vhodnou chvíli, jako je třeba sundávání beden ze stojanů, a vypálí dotaz: „Jak to děláte, že to hraje tak skvěle?“ Odpověď je lakonická a trochu přes zuby zatnuté námahou: „Všechno jsem měl narovno a jen jsem to trochu nahallil.“ Adept zvukařiny odchází a mumlá si pod vousy: „Tak ať si to nechá, když mi to nechce říct!“ Jenže on mu to řekl. Měl totiž to štěstí, že kapela měla výborně udělané aranžmá, správně vedené hlasy jednotlivých nástrojů, které si nekradou frekvenční spektra, a další a další věci, které se už léta v rock and rollu cizelují. AC/DC o tom vědí své. :-) A hlavně všichni muzikanti hráli přesně a střídmě noty, které do skladby patřily, žadné zdvojené tóny, zbytečné oktávy a kvinty. Existuje hodně pouček z teorie i praxe, jak to celé udělat. Ne, nechci vám vnucovat, že máte studovat teorii nebo cokoliv jiného, snad jen toto: Na zkušebně mákněte na aranžích a na koncíku hrajte přesně a čistě, ať váš zvukař může říkat: „Jo, dal sem to narovno a hrálo to jak z praku!

Články v tomto čísle