8/2012

Editorial

  • Stále se mi vrací jedno téma, opakuje se, ať už z mé vlastní zkušenosti nebo z vyprávění ostatních. Zvukaři versus muzikanti. Jasně že jsou na jedné lodi, ale vesly někdy mávají tak, že zůstává rozum stát. A kocábka muziky se točí jak ve víru či poskakuje v pěkné bouřce. Například na jednom festivalu zvukař nezaspal dobu a v jeho vybavení se mu objevil digitální pult. Na jednu stranu je to bezesporu pokrok, ale také to asi nebude vůbec lehké na takový pult přejít a naučit se s ním zacházet. Takže po svém vystoupení jsem si chtěl ještě vychutnat vystoupení následující kapely. Jenže ouha, z kotle mě vyhnalo cosi, co ve výškách oscilovalo nad zvukem kapely a znělo to, jako když si do beden pustíte spíše pěkně naštvanej modem. A to ani nechci vědět, co se dělo, když jsme hráli. Naproti tomu spousta muzikantů umí do pultu pustit pěkné věci, ať už dílem proto, že moc necvičí a případné „hrábě“ vydávají za feeling (však zvukař na to dá ňákej efektík), nebo zkrátka jejich udělátka produkují i jiné různé zvuky než jen libou hudbu. Věčně nevyřešená diskuze o hlasitosti nástrojů na pódiu a síle odposlechů. Ale co hlavně vidím, je často neochota se domluvit. Bohužel jeden z důvodů vidím v tom, že si kapely nemohou dovolit své zvukaře, kteří znají jejich muziku. A tak na jedné straně je zvukař, který podle svých zajetých postupů vše nastaví a moc ho nezajímá, jaké je aranžmá kapely, kšeft jako kšeft. Šlapák musí mlaskat, basa hučet a kytary nezvučí neb lezou z pódia. Na druhé straně muzikanti, kteří moc neřeší, co půjde ven, a nastaví si zvuk tak, jak jsou zvyklí, ze zkušebny třeba. A hlavně nevěří zvukaři, kterého neznají, a ani moc nerozumí tomu, jak to celé funguje, když se má zvuk zesílit na obrovský výkon, a přitom to posluchače „nezabíjelo“. Ale řekněte, zvukař si poslechne písničky kapely, co ji bude zvučit, den dopředu, a muzikant, co si nechá poradit a stáhne si kytaru či zatlumí buben - tak trochu pohádka, co? A nebo ne?

    Vše jednou začíná, ale také končí... a včera večer mě dostihla zpráva o smrti Johna Lorda. I když každý ví, že se to stane, stejně vás to zastihne nepřipravené. Zvláště, když roky tak nějak neodpovídají... je to sakra moc brzy... Jsem ze staré rockové školy a zvuk jeho kláves mě provází celý život. Vlastně v každé kapele, když se řešil zvuk kláves a styl hry na ně, tak vždy padlo jméno Johna Lorda. V srdcích těch, kteří tuhle muziku mají rádi, zanechal opravdu obrovskou spoustu krásných vzpomínek. Faraóni stavěli pyramidy... a Johnu Lordovi stačilo zabořit ruce do „cétrojek“ a pěkně je naklonit.

    Ing. Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 23. 7. 2012

Články v tomto čísle