Bass profil - James Jamerson

James Jamerson - Synonymum pro Motown Sound

Baskytarista a kontrabasista, který se stal synonymem pro pulsující soulové a r'n'b basové linky. Jeho přínos pro basovou hru je dodnes značně nedoceněný, přestože hrál na drtivé většině nahrávek firmy Motown od konce padesátých let až do začátku let sedmdesátých. Paradoxem je, že poprvé se jeho jméno objevilo na jejich deskách až v roce 1971 na desce Marvina Gaye What’s Going On.

Začátky

James Lee Jamerson se narodil 29. ledna 1936 ve městě Charleston na ostrově Edisto Island v americké Jižní Karolíně rodičům Jamesovi a Elizabeth Jamersonovým. Na začátku padesátých let se odstěhoval s matkou do Detroitu ve státě Michigan, kde se poprvé dostal ke kontrabasu, který studoval na střední škole Northwestern High School. Paradoxem je, že si tento nástroj vybral pouhou náhodou. Ve škole mu řekli, aby si vybral nějaký volný nástroj ve zkušebně, a on sáhl po kontrabasu. Jako vzory mu tehdy sloužili renomovaní basisté Paul Chambers (Miles Davis, Cannonball Addereley, John Coltrane ad.) a Ray Brown (Duke Ellington, Dizzy Gillespie, Frank Sinatra ad.).

Do roka byl schopen začít hrát s dalšími muzikanty. Během svých středoškolských studií hrál, jammoval a studoval u detroitských hudebních mistrů Barryho Harrise, Hanka Jonese, Kennyho Burrella a Yusefa Lateefa. Po absolvování střední školy bylo Jamesovi nabídnuto stipendium na vysoké škole Wayne State University, ale odmítl ho s tím, že musí uživit svou ženu. Již během studií se z Jamese stal vyhledávaný kontrabasista, který se etabloval na místní klubové scéně.

Motown

V roce 1958 začal James Jamerson profesionálně nahrávat pro místní detroitská studia jako Northern, Tri-Phi, Fortune a Anna Records, z nichž to poslední vlastnila Gwen Gordy, sestra věhlasného principála Motown Records Berryho Gordyho.

Někdy v té době mu zavolali jeho kolegové, aby se stavil v jednom místním studiu podívat na natáčení. Když dorazil do Motown Records na 2648 West Grand Boulevard, požádali ho, zda by nenatočil basu do skladby, se kterou měl jiný basista potíže. James Jamerson neměl nejmenší problém danou skladbu zahrát a od té chvíle se stal prakticky jediným basistou, který pro Motown Records příštích více než deset let natáčel.

V roce 1964, po několikaletém cestování s hudebními pásmy společnosti Motown, s ním společnost uzavřela smlouvu, díky níž musel být James Jamerson neustále doma na telefonu, kdykoliv připraven pro natáčení. Stal se členem jedné z nejslavnějších a také nejtvrději pracujících doprovodných sekcí v hudebním byznysu. Vedle něj tu působili ještě kytaristé Joe Messina, Robert White a Eddie Willis, klávesista a kapelník Earl Van Dyke, a bubeníci Uriel Jones, Benny Benjamin a Richard Allen. Ve stejné době s některými členy (Van Dyke, White a Jones nebo Benjamin) založili jazzovou kapelu, která hrála, kdykoliv jí to striktní pravidla smlouvy s Motownem dovolila. Kapela se jmenovala The Funk Brothers.

Během šedesátých let prakticky neexistoval pro Motown jiný basista než James Jamerson, což vyústilo nejen v, na tu dobu, pohádkový kontrakt a hromadu desek, které se dají počítat mezi soulovou a r ‘n’ b klasiku. Na Jamersonovi se začal promítat permanentní stres a prakticky neexistující rodinný život a James těžce propadl alkoholu. Nepomohlo ani nařízení firmy, že ho jeho spoluhráči musí hlídat.

To se zase zpětně odrazilo na přístupu firmy, která, přestože pro ni byl Jamerson stále jednička, začala vážně uvažovat o jeho vyhození. Tomu napomohl i fakt, že ke konci šedesátých let se firma natolik rozrostla, že začala nahrávat i v New Yorku a Los Angeles a začala využívat služeb dalších basistů.

Post Motown

Jamerson na tuhle situaci reagoval velice špatně. Někdy se neobjevoval na nahrávacích frekvencích, nebo přišel příliš opilý, aby byl schopen hrát. Když se firma Motown v roce 1972 rozhodla přestěhovat do Los Angeles, James Jamerson se sice přestěhoval s nimi, ale přestože pro ně dál nahrával, už nebyl pod exkluzivní (a dobře honorovanou) smlouvou, ale hrál coby basista na volné noze.

Nakrátko mu tahle situace vlila novou krev do žil a Jamerson začal hrát a nahrávat s kýmkoliv, kdo se namanul. V polovině sedmdesátých let ho ale jeho problémy dohonily a byl natolik fyzicky i psychicky vyčerpaný, že to výrazně poznamenalo jeho muzikantské schopnosti. Začal jeho pomalý, ale neustálý pád. Přestože natáčel až do konce života, už nikdy neměl tolik práce a nebyl tak vyhledávaným basistou, jako v průběhu šedesátých let. Pád z výšin také uspíšilo řezné zranění na ruce, které utrpěl při loupežném přepadení. Značnou část posledních let života strávil v nemocnicích, ať už kvůli tělesným nebo psychickým neduhů. Zemřel 2. srpna 1983 na komplikace způsobené kombinací cirhózy jater, zástavy srdce a pneumonie.

Styl a vliv

Styl hry Jamese Jamersona na baskytaru zřejmě poznamenala původní profese kontrabasisty. Na baskytaru hrál jen ukazováčkem. Nevědomky tak dosáhl vyrovnaného zvuku všech tónů. V počátcích hrál základní tóny doplňované kvintami, jak bylo tehdy zvykem. Během let si však vyvinul unikátní melodický styl s někdy až disharmonickými postupy, založený na synkopách. Jeho hra byla integrovanou součástí toho, co se později začalo nazývat „Motown zvukem“. Svými basovými linkami často vytvářel duet s hlavní melodií skladby.

Důvod, proč přestal být Jamerson vyhledávaným studiovým basistou v sedmdesátých letech, byl nejen v jeho laxním přístupu k nahrávání. Producenti alb začali preferovat jednodušší basové linky, výraznější zvuk baskytary a také tehdy moderní a neotřelý slap. Nic z toho Jamerson nebyl ochoten akceptovat a hrál stále stejným stylem. Slap se odmítl učit, basové linky hrál stále stejným stylem a zvuk baskytary nemohl změnit, neboť nebyl ochoten vyměnit struny. Od zakoupení baskytary v roce 1962 měl na nástroji stále jednu a tu samou sadu - La Bella Flatwound Stainless Steel Heavy Gauge.

Seznam basistů, které James Jamerson ovlivnil, by byl asi nekonečný. Nikoho nepřekvapí, že ovlivnil celou řadu jazzových basistů - Jaca Pastoriuse, Anthonyho Jacksona, Johna Patitucciho nebo Pina Palladina. Ovlivnil ale i řadu rockových basistů, vzpomeňme třeba Jacka Bruce, Johna Entwistlea, Johna Paula Jonese, Paula McCartneyho nebo Geddyho Leea. Zdá se to k nevíře, ale ovlivnil i metalové basisty - konkrétně Jasona Newsteda a Billyho Sheehana.