Léto je v plném proudu a sluníčku se občas daří normálně svítit a rozdávat životně důležitou energii. Pod okny legendárního karlínského Studia A už nelétají vzduchem kulky z policejních revolverů, ale fouká příjemně chladivý větřík. V dalším díle Almary se přeneseme do doby, kdy bylo na pražských ulicích méně gangsterů a dealerů, zato se všude hrál bigbeat, děti uměly dát dohromady souvislou větu a muzikanti dobře věděli, co je to swing.
Cesta písničky je název článku, který jsem našel ve dvanáctém čísle časopisu Melodie z roku 1965. Napsal ho Jindřich Brabec a pojednává stručně řečeno o zrodu „šlágru“, jak se tehdy říkalo hitům. Jejich osudy totiž byly, a koneckonců stále jsou, těsně spjaté s rozhlasovým a televizním vysíláním. V čem se jinak lišila cesta písničky k vytouženým tantiémám od naší žhavé současnosti, můžete posoudit níže. Protože postřehy k dobové praxi jsou i z dnešního pohledu zajímavé, rozhodl jsem se článku věnovat celé dva díly Almary. Slíbená Yllasova sbírka singlů tak musí trochu počkat.
Docela na začátku stojí autor. Jenže jeho pohádka nezačíná tradičně slovy: byl jednou jeden. Písnička jak známo potřebuje textaře a muzikanta - skladatele. Jen výjimečně se skryjí v jedné osobě (jako někteří francouzští chansoniéři nebo třeba Paul Anka). Praxe dává masově za pravdu autorské dvojici. V+W, Šlitr-Suchý, Hapka-Rada, Kopecký-Faktor, Nekuda-Veselý - jmenuji namátkou od těch nejproslavenějších až po ty nejmladší - tvoří stálé autorské dvojice, u nichž je společná práce průsečíkem stylové i výrazové spřízněnosti a jejich jména znamenají určitou „ochrannou značku“. Častá spolupráce dává dalším dvojicím skoro stejnou příležitost, i když se v určitém okruhu střídají. Mám na mysli dvojici typu Zd. Marat-Zd. Borovec, J. Jakoubek-J. Schneider a mnohé další.
Jak krásně se na deskách The Beatles vyjímala značka Lennon-McCartney, ví asi každý fanoušek nepřekonatelného liverpoolského kvarteta. Magická kombinace jmen byla určitě jednou z příčin úspěchu jejich písniček, vedle nesporné geniality nápadů a melodické invence. Co na tom, že ani jeden z dvojice se nespecializoval pouze na hudbu nebo texty a některé písně jsou dílem jenom jednoho z Brouků. Autorský tandem zkrátka budí důvěru, stejně jako projekty virtuálních kapel, které ve skutečnosti neexistují, ačkoliv se prezentují jako sehraný tým. Neodpustím si tu připomínku, jak se mi kdysi podařilo doběhnout domácí hudební periodika se svým one man bandem, jehož základem byl čtyřstopý kazetový magnetofon Fostex. S producentem nahrávky jsme se smáli ještě předtím, než vyšly první recenze naprosto dezorientovaných kritiků, kterým došla fantazie a nedařilo se jim přiznat, že se chytli na udičku. Ale vraťme se od kanadských žertíků na účet českého showbusinessu o pár desetiletí nazpět, kdy čtyřmi stopami synchronního záznamu disponovala jen nejlepší profesionální studia.
A pak přichází třetí varianta: posílají svou tvorbu do rozhlasu, televize nebo nakladatelství, jako nabídku k zhudebnění či otextování. A už jsem tam, kde jsem chtěl být. Posílají do rozhlasu atd...
Na stole dramaturga se kupí nové písničky. Přicházejí v různé podobě, někdy dokonce ledabyle načrtnuté s nečitelným textem. Nejčastěji je ovšem zápis s klavírním doprovodem, navíc třeba opatřeným i harmonickými značkami. Jména na titulech jsou známá i neznámá, prozrazují ostřílené autory i totální začátečníky. Došlá skladba dostane svou vlastní kartičku a - abychom nebyli anonymní - objeví-li se v Praze na Vinohradech, dostane ji na stůl dramaturg Harry Macourek. Tím se čekatelka na natočení zařadí mezi ostatní, a jak už to bývá, v určitém dni a určité hodině musí prokázat své hodnoty.
Když se tak zamyslím nad zkušeností z poslední doby, nevím, jestli starý dobrý notový zápis přece jen neměl své výhody. Ani osobní předání CD s muzikou totiž nezaručuje, že si ji konkrétní osoba vůbec poslechne, natož aby se vyjádřila k její úrovni. Dnešní svět se vyznačuje šílenou nadprodukcí a muziku se pokouší dělat skutečně téměř každý, kdo má doma „noutbůk“, takže se producentům a rozhlasovým redaktorům nelze moc divit. Na druhé straně mám pocit, že chodit s vlastní tvorbou po vydavatelstvích a rozhlasových stanicích bez osobní známosti na vyloženě přátelské úrovni nemá smysl. Oč větší šanci měli autoři písniček v době, kdy rozhlas byl jen jeden a každý skladatelský pokus byl pečlivě ukládán do kartotéky, přičemž se jím dramaturg byl nucen zabývat už z titulu své funkce. Že osoba dobrého dramaturga je celkem důležitá, a to nejen v oblasti hudební produkce, má v případě její absence dalekosáhlé důsledky. Kdo sleduje cestičky, po kterých kráčí posledních dvacet let český filmový průmysl, má hezký příklad jako na dlani...
