3/2018

Editorial

  • Píše se rok 1995 a v redakci Muzikusu se připravuje první ročník kytarové soutěže Guitar Festival. Tehdy to bylo v sále Městské knihovny v Praze a na něj pak navázalo dalších sedm nebo osm ročníků. Dnes už ani nevím přesně. Jak v porotě, tak i mezi soutěžícími se objevilo nespočet muzikantů, bláznů, co zasvětili svůj život sladkému dřevu se šesti strunami. Nešlo tenkrát ani o nějaké soutěžení, jako teď můžeme sledovat na zimní olympiádě. Šlo spíše o setkání, a nebojím se slova porovnání, kdo jak hraje a kde asi každý je vzhledem k ostatním. Muzikanti se v tom devadesátkách probouzeli z doby, kdy se zakázané desky kupovaly na burze a vidět naživo některého světového kytaristu bylo spíše z říše snů a Andersenových pohádek. Jména jako Chris Squire, Jimmy Page, Eric Clapton, Jeff Beck, Ritchie Blackmore… Právě posledně jmenovaný se zapsal do světového rockového odkazu tím, jak svou hrou na Stratocastera definoval na dlouhá léta hardrockovou kytaru, i svojí naprosto nepochopitelně nesnášenlivou povýšeností, kterou okázale dával najevo na pódiu i mimo něj. Konec konců, jeho riff se brnká snad všude, i u táboráku, na tenké i tlusté éčko. Příběh, který naleznete na straně třicet dva, vám propojí předchozí řádky editorialu. Je to příběh muzikanta Jana Venase mladšího K takové cestě je vždy potřeba talent, ale čím déle se v hudebních vodách pohybuji, tím více vidím, že mít talent jen jeden předpoklad. A i když je nejdůležitější a nenahraditelný, tak bez práce, cílevědomosti a já nevím, čeho všeho ještě, se může tento dar lehce proměnit na drobné. A mnohdy se to i děje. Talentovaná muzikantská duše bývá citlivá a komplikovaná, a tam si pracovitost a vůle těžko dobývají svoji pozici. Nechte se příběhem inspirovat na své vlastní cestě.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 23. 2. 2018

Články v tomto čísle