Zdeněk Berry Beran dělá dobrou věc. Už pár let. Jmenuje se to The Parliament of Souls. Mezinárodní projekt, který vám doporučuji poznat třeba ve stejnojmenném klipu z roku 2016. Na podzim roku 2017 byl koncert věnován také památce Václava Havla. Podle všeho i proto zavítal do Prahy Joe Lynn Turner. Nebylo právě jednoduché jej v naší matičce stověžaté dohonit, protože do toho všeho tady také točil desku, ale na téměř doslova pár minut se naše cesty protly.
První otázka: Co všechno vás přivádí do České republiky?
No, řekli jsme si, že bychom se Sunstorm v Praze něco natočili. Je to Sunstorm V a zítra máme poslední den natáčení. Dotáhneme to. Pak pražský koncert, pak Bulharsko a Finsko. Na ten koncert se těším, je to velká show, asi na tři hodiny. Mám tam několik vstupů, taky na akustiku.
V jakém studiu jste pracovali?
Faust a pak Barrandov. Dělali jsme jenom vokály, muzika byla už hotová.
A k té akustické kytaře. Já vás znám hlavně jako hráče na elektrickou kytaru. Co vám vyhovuje víc?
Popravdě je to tak, že musím začít zase víc hrát na elektriku, aspoň polovinu koncertů, jinak mě management zabije. (smích) Ale tady v Praze to takhle nemám. No a jak na to? Prostě zalézt do boudy a cvičit, cvičit, cvičit. Dost se na to těším, a čím víc cvičím, tím víc si uvědomuji, že obojí má něco do sebe. Rutina je jasná - pár hodin denně osvěžovat techniku, stupnice a to všechno. Jsou to všechno svaly, tak je třeba to tak brát. Kéž bych měl měsíc na to jen a jen cvičit.
Koukal jsem, že hrajete na kytary Legator, je za tím nějaká hlubší spolupráce?
Nejsem zrovna žádný Malmsteen, takže spíš tak hledám, co mi přijde pod ruku. Nemusí jít zrovna o nějaké dlouhodobé exkluzivní spolupráce, taky mám rád PRS, Gibsony, Fendery. Ale jo, nějakých šedesát vintage kytar byste u mě našli. (smích)
A co zesilovače?
To záleží na stylu muziky. Asi nejblíž je mi je Marshall, dvoutisícovky. Pak Mesa, Engl..., fakt záleží na tom, co přesně potřebujete za zvuk do písně. Ale jo, asi jsem Marshallguy.
Pokud jde o písně, jaký styl psaní vám sedí? Zmizíte někam, když píšete?
To právě ne, píšu tak nějak, jak jde život. Potřebuji být s lidmi, mezi lidmi. Píšu rockové věci, takže potřebuji inspiraci. Jenomže, ta někdy není, takže je to otázka řemesla. Prostě zase - cvičit a psát. A psát. A psát. Každý z mých textů má jiný osud. Někdy je to věta, kterou si zapíšu. Někdy inspirace prostě přijde tuhle dveřmi (smích), což se mi stalo i tady v Praze. Takže možná jednou uslyšíte písničku, a ani nepoznáte, že začala v tomhle krásném městě.
Jak se díváte na vývoj v hudebním průmyslu?
Poslední dobou nic moc. Pro vás mladý je to ještě horší, tam je fakt mnohem menší šance, než za nás. Je to dneska dost drsný a mrzí mě to. A vlastně to jen problém mladých, týká se to každého. Každého, kdo jde do byznysu. Je tam tolik pokrytectví! Chcete hit? Tak to chce hodně peněz, mraky reklamy. Všude se prostřílet, tahat za ty správný nitky. A tohle vám už jen tak někdo nedá.
Jak jste se vlastně potkal s Richiem Kotzenem?
Tak jako s Glennem Hughesem a desítkami dalších. To je zase krásné na tom být v byznysu. Hodně talentovaných lidí. Třeba s Glennem se snažíme zase něco rozjet, ale ten toho má pořád hodně. Třeba teď s Bonamassou. Takže na obzoru teď nic nevidím.
A poslední otázka: Jak jste narazil na osobnost Václava Havla?
Byla to velká osobnost. Toho jsem opravdu nemusel nějak objevovat, vždyť se jeho hry hrály i na Broadway. Takže když mi Zdeněk Beran zavolal, věděl jsem, o koho jde a jak velká pocta to pro mne je. Mám ho v kategorii hrdina. Protože, kde jsou hrdinové teď? Američtí prezidenti dostávají nobelovky za mír a ještě u toho stihnou bombardovat cizí země. Havel je z doby, kdy politika mohla inspirovat.
A na co se můžeme těšit od vás?
Pracuji na sólové desce. Bude to metal, takže jdu z hardrocku trochu dál, vlastně do industrial metalu. Chci ty žánry propojit. Máme už tři songy, chtěl bych to mít hotové co nejdříve. Ale jak jsem říkal, inspirace není na povel. Ale vlastně proč to neříct naplno? Dělám na tom s Peterem Tägtgrenem z Pain. A máte se nač těšit. Je to fantastický génius, jsem jeho velký fanda.
Děkuji za rozhovor a budu se těšit na pražský koncert.
Určitě přijďte, sám se moc těším.
S odvoláním na slova Franka Zappy, že mluvit o muzice je jako tančit o architektuře, se omezím na to, že ten koncert byl skvělým zážitkem a JLT nebyl zdaleka jediný, kdo zazářil.
