Staré známé moudro praví, že co bicí soupravě oproti ostatním nástrojům chybí na melodických možnostech, to dohání na dynamické šíři. Rozsah hlasitostí je u bicích nástrojů skutečně impozantní a se změnou intenzity úderu se nemění jen samotná hlasitost, ale i barva vytvářeného tónu.
Dobré ovládnutí dynamických možností soupravy dává bubeníkovi možnost dosáhnout pocitu hloubky a prokreslenosti doprovodů i breaků a také možnost většího emocionálního rozptylu hry. A nejedná se jen o rady pro jazzmany, zkuste se podívat na kontrolu a rozptyl hlasitosti, jaký má třeba Jojo Mayer nebo Matt Garstka.
Dnes bych se rád podíval na jednu opomíjenou podmnožinu práce s dynamikou, a tou je hlasitost hi-hatu v rámci doprovodů. Mnoho z nás se trápilo s Akcenty Miloše Veselého, jejichž cvičení lze shrnout asi tak, že žák zahraje etudu, učitel řekne „dobré, ale udělej větší rozdíl mezi tichými a hlasitými údery“, a to celé se opakuje několik let. Určitě jste také už slyšeli, že při hře na malý buben je žádoucí jasně rozlišovat mezi hlasitými údery a takzvanými ghost notes, tedy meziúdery, které mají být obvykle co nejtěžší.
Hi-hat je v tomto ohledu poněkud opomíjený a hlavní rozdíl mezi začínajícími a pokročilými hráči je v tom, že začátečníci hrají všechny údery stejně a příliš nahlas, zatímco zkušenější bubeníci umějí hi-hat mírně upozadit a hrát takzvanou pumpou, kdy vždy jeden úder akcentují a druhý je tichý. (Pozor, všechno, co tu říkám, jsou generalizace a nemusejí platit vždy, pohybujeme se ve světě umění, a nikoliv vědy, takže všechna pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Ovšem autentické porušení pravidel si může dovolit jen ten, kdo je dobře zná!).
Komplexnější práce s hlasitostí hi-hatu může mít na výsledný pattern zásadní vliv. Ukážeme si jednoduchou cestu, jak začít, další variace si jistě najdete sami. Základem bude klasický čtyřdobý doprovod s šestnáctinovým hi-hatem (na obrázku). Akcent budeme nejprve přidávat do každé čtveřice úderů stejně, a to následujícím způsobem (akcent budeme značit A, tichý úder g jako ghost): Začněme jednoduše: Aggg, AgAg, ggAg. Následně přitvrdíme: gAgg, gggA, gAgA. A nakonec si necháme těžké, ale krásné dvojakcentové verze: gAAg, AggA.
Všímavý čtenář si možná všiml, že jsme vynechali AAgg a ggAA, ale ty nejsou tak pěkné, nechme je experimentátorům. Nejdůležitější věc je: Přehánějte rozdíl hlasitých a tichých úderů. Posluchač musí mít jasno, která nota je která!
