Tak tahle kapela, když vám jednou vleze pod kůži, tak se jí nezbavíte. Myšleno v dobrém. V mém případě k tomuto stavu napomohlo album Angel Station. Tam totiž nenajdete slabé místo.
Dobře, tahle formace nikdy nelámala rekordy v anketách a v prodejnosti alb. Jenže své místo v historii rockového fenoménu rozhodně má. Její tvorba je totiž zcela osobitá, originální, ale - a to je nutno podtrhnout - ne samoúčelná. Pořád si drží svůj standard, až na jednu výjimku ve své historii nepřecenila svůj vliv a svým fanouškům naporcovává sama sebe, aniž by se pokoušela překročit svůj vlastní stín. Přeloženo do lidštiny? Je zážitek je poslouchat jak v dobách největší slávy na konci sedmdesátých let, tak i na současných pódiích. Tahle kapela totiž nemá kam pospíchat. Její mix rocku, hard rocku a art rocku je díky širšímu autorskému zastoupení hodně specifický a lety došel k vybroušenému stylu. Jistě, ne všechna alba mají onen punc jiskry, ale pokud máte rádi období vymezeném alby The Roaring Silence a Chance, tak máte rádi klasické Manfred Mann’s Earth Band. A ti nám v našem seriálu rozhodně nesmí chybět.
A mimochodem, to eklektické sólo na Minimoog v July Morning, velkém, hitu a dodnes živém koncertním čísle legendárních Uriah Heep, natočil právě - Manfred Mann
Manfred Sepse Lubowitz se narodil 21. října 1940 v Johannesburgu v Jižní Africe. Vystudoval hudbu na univerzitě a živil se jako jazzový pianista v řadě místních klubů. Po dvou albech, která pod hlavičkou kapely Vikings vydal se svým spolužákem, se rozhodl opustit Jižní Afriku už jenom z důvodů nesouhlasu s apartheidem. Roku 1961 se přestěhoval do Londýna, kde začal publikovat v Jazz News pod pseudonymem Manfred Manne (podle Shellyho Mannea, amerického jazzového bubeníka). Krátce nato si pseudonym zkrátil na Mann a spolu s pianistou a bubeníkem Mikem Huggem založil bluesjazzovou kapelu Mann-Hugg Blues Brothers. Roku 1964 si změnili jméno na Manfred Mann a v období let 1964-1968 vyprodukovali několik hitů. Kapela se nakonec ale rozpadla a Mann dal dohromady vyloženě jazzrockovou formaci Manfred Mann Chapter Three. Po dvou albech to ale nikam nevedlo a právě tehdy nastává čas pro skupinu Manfred Mann Earth Band.
Roku 1971 tak vzniká sestava o složení Manfred Mann (key, voc), Mick Rogers (g, voc), Colin Pattenden (bg), Chris Slade (dr, ano ten z AC/DC, Asia nebo Firm). A kdo přišel na ten název? Jsou dvě verze: Klaus Voorman, známá osobnost z prostředí Beatles, který s Mannem předtím hrál, mu řekl, že jeho muzika by měla být tvrdší, zemitější, a to by se mělo týkat i názvu (na několika štacích, zejména v Irsku, byla kapela zesměšňována pro svůj zženštilý zjev). Druhá verze, pravděpodobně ta pravá, hovoří o tom, že nápad pochází ze září 1971 z hlavy bubeníka Chrise Sladea a odráží tak tehdejší ekologické nálady ve společnosti (Pozn. autora: Dnes už ten název působí dobře, ale představa, že dnešní kapely si dávají na základě ekoterorismu názvy jako The pryč s dostavbou dálnice Group nebo Zachraňte bobra Band opravdu není hezká...).
V tomto složení jim vychází debut ’Manfred Manns Earth Band (1972, Phillips), který se celých šest týdnů drží v Billboardu. Sice na velmi slabém místě, ale je tam! Zato druhé album, Glorified Magnified (1972, dtto), nezabodovalo vůbec. Prostě dvě alba bez výraznějšího repertoáru během jednoho roku - to nemělo šanci na úspěch. A přitom šlo o docela běžný úkaz té doby. Kapely tehdy uměly úspěšně vydávat více alb během jednoho roku - viz třeba Uriah Heep, Led Zeppelin, Black Sabbath... Silný materiál zde ale rozhodně nebyl. Kapela to ale nevzdávala, přešla k jinému labelu a svou už třetí deskou Messin’ (1973, Vertigo) zaznamenala slabý sice, ale opět návrat do anket. Ve stejném roce mění vydavatelství a vysílá na hudební trh další album, Solar Fire (1973, Bronze), které proniká do top 100 i v Kanadě. Nic oslnivého to ale přesto není a bezvýraznost tvorby potvrzuje i slabé následné LP The Good Earth (1974). Následná deska Nightingales & Bombers (1975) zaznamenává ale lepší umístění, kapela zvyšuje svou činnost a na albu je znát určitý stylový posun do autorsky i invenčně vyzrálých kompozic. Deska obsahuje dvě převzaté věci, kdy Spirits in the Night od Bruceho Springsteena je dokonce uvedena jako úvod celého alba.
Před dalším opusem se ale soubor přeskupuje. Do sestavy přichází výrazný zpěvák Chris Thompson a sólové kytary se ujímá Dave Flett. Výsledkem je The Roaring Silence (1976), jednoznačně - a konečně - průlomové album. Vyskakuje na přední místa světových anket, umisťuje se většinou v top 10, v Bollboardu je přímo na desáté pozici a přináší tak výrazné skladby jako kupříkladu Blinded by the Light. Což je ovšem ale další cover verze a od koho jiného než od Springsteena. Zajímavá je zde i další skladba, Questions, kde Mann i Slade použili a upravili motivy skladby Impromptus číslo 3 Gbdur Franze Schuberta Gbdur.
Kapela vyměňuje baskytaristu (přichází Pat King), konečně se usazuje a úspěch zúročuje na dlouhých a úspěšných šňůrách, takže další LP přichází až po dvou letech. Což není úplně nejlepší strategie, protože změny na hudební scéně jsou natolik překotné, že kapela musí mít hodně kvalitní repertoár a širokou fanouškovskou základnu, aby si dovolila mlčet dva roky. Přesto deska Watch (1978) je opět úspěšná a usazuje se v mnoha anketách vysoko. Zvláště pak v Německu a Norsku, tam se ocitá v top 5. A pak přichází albová vytříbenost ve formě desky Angel Station (1979).
V USA není album tak zcela pochopeno, ale ve zbytku světa, zvláště pak v Evropě, jde o úspěch. I když album nahrávala opět změněná sestava (na bicí Geoff Britton a na kytaru Steve Waller), celkové dílo působí velmi kompaktně. Zvláště pak první polovina alba je posluchačsky vyloženě příjemná. Artrockové kompozice se nevyhýbají nosným melodiím a z hlediska skladby jako takové je hlavním tématem logika nikoli vymyšlená, ale přirozená - skupina se prostě rozjíždí jako jeden celek a nahrávky jsou velmi svěží. Za všechny známé skladby stačí jmenovat třeba dvě: Don’t Kill lit Carol a You Angel You, předělávka od Boba Dylana.
Renomé kapely je potvrzeno dalším silným albem Chance (1980), které ovšem, jak se stalo v této době u Mann zvykem, natočila zase jiná sestava. Na bicí přichází John Lingwood (dr), do sestavy se vrací Mick Rogers (g) a hosty jsou Trevor Rabin (později u Yes) a Geoff Whitehorn. Jenže tím to také končí...
Už další opus, Somewhere in Afrika (1983), zaznamenává výrazný ústup, kdy kapela doplatila na nekritičnost tématu a jeho zpracování. Počátek osmdesátých let je někde jinde, takže kapela se soustřeďuje na koncerty, kde pořád má výrazné úspěchy. Matt Irwing je novým baskytaristou a s kapelou stále hostuje Trevor Rabin. A právě úspěšná vystoupení inspirují kapelu k vydání hodně povedeného živáku, Budapest Live (1984), který mohu, stejně jako album Angel Station, jen doporučit.
Od poloviny osmdesátých let kapela mění labely a její jméno se vytrácí z anket. Criminal Tango (1986, Virgin) není úspěšným dílem, na Masque (1987) tvoří kapelu vlastně jen tři stálí členové (Mann, Rogers, Lingwood). Na konci tohoto období tedy ukončili činnost, ale právě tehdy dochází na světových scénách k obnovení zájmu o staré bardy šedesátých a sedmdesátých let. Kapela se sice dává opět dohromady, ale autorsky to nezvládá a vydává desku upravených tradicionálů Plains Music (1991, Kaz), kdy slovo nezdar je příliš slabé.
Skupina jde do sebe, soustřeďuje se na vystoupení (i když ve stále se menšících prostorách) a piluje nový repertoár. Vytváří si k tomu dobré podmínky, protože se dává dohromady trojice Mann, Rogers, Thompson doplněná standardními (čioli už ne nájemnými) členy kapely, což jsou Dave Farmer (dr), Clive Bunker (dr), Steve Kinch (bg), Noel McCall (vocals). Na nopvé album si fanoušci čekají celých pět let, ale zato Soft Vengeance (1996, Grapevine) konečně opět pootevírá vrátka k menšímu sice, ale přece jen albovému úspěchu. Po standardní live desce Mann Alive (1998, Cohesion, 2CD live), tentokrát s Johnem Trotterem za bicími, vydává kapela až za dlouhých osm let své nejaktuálnější studiové album Manfred Mann 2006 (2004, Cohesion) a to v sestavě Mann, Rogers, Kinch, McCalla a nováček na bicí Geoff Dunn.
Skupina stále koncertuje a pomalu se stává zakonzervovaným odkazem hudby z druhé poloviny sedmdesátých let. Tím slovem zakonzervovaným ale nemyslím nic hanlivého. Kapela se totiž nesnaží překročit svůj vlastní stín, jednoznačně využívá své pověsti a vědoma si právě tohoto odkazu, staví na něm a těší své fanoušky stále a dokola v celé řadě zemí. A jak se zdá, největší úspěchy slaví v Evropě, zejména pak v Německu a Norsku.
A až tady u nás někdy budou, tak jdu.
