11/2012

Editorial

  • Wembley je mezi muzikanty pojem. A taky je to fotbalový stadión. To, že vedle stoji hala s názvem Wembley Arena, jsem netušil. Ale i tak to stálo za to. Takže vpravo byl vidět vchod do Areny s housenkou rockových fanoušků čekajících ve frontě a nalevo… jsem si trochu připadal jako pod střechou… kterou tvořil vysoký ochoz stadiónu. Ale uvnitř jsem téměř ihned zapomněl, jestli jsem na stadiónu nebo někde jinde.

    V okénku pro hosty jsem měl připravený fotopass s nápisem All access area. Pěkně to začíná, si říkám, no uvidíme, kam se s touhle samolepkou dostanu. Schválně jsem ji strčil do kapsy, abych si vyzkoušel, jak funguje ochranka v Londýně. A tak když jsem se usadili v hledišti, vzal jsem foťák a vydal se hledat cestu do koridoru před pódiem. A průkaz fungoval. Přes kotel, dlouhou postraní chodbou, a byl jsem pod pódiem. Ochranka londýnské Areny byla opravdu v pohodě, a když mě viděli po několikáté procházet, tak už mě jen zdravili pokývnutím hlavy. Mohl jsem chodit i za pódiem. Na jednu stranu to bylo v Londýně ve Wembley, ale jinak už se to neliší od našich hal… jen snad jsem si před anglickou ochrankou nepřipadal tak „malej a bezvýznamnej“, jak to „umějí“ někdy u nás.

    Na jednu stranu si v koridoru koncert moc neužijete. Trávíte hodně času v nepřirozeném poloklekusedulehu s okem na hledačku foťáku. Díky digitálům už se nehraje na třicet šest snímků, ale na stovky i tisíce. Můj výkon byl okolo dvě stě padesáti kousků. Ale vyberte sotva jednu dvě desítky! Osvětlovači musí určitě podstoupit speciální školení, jak mařit fotografování, a jejich majstrštyk je pouštění bílých reflektorů zpoza zad muzikantů.

    Ale nakonec stát kousek od Zakka nebo od Joea a Paula či pozorovat techniku Yngwieho ze dvou metrů vás nenechá chladným. Věřte mi. A i když se kytaristé docela předváděli, tak z celého koncertu dýchala úcta a pocta Jimovi Marshallovi. Proč? To asi nemusím vysvětlovat.

    Z Prahy jsme odlétali ve dvě odpoledne a už v šest ráno jsme se nechali propípat v rámu na letišti Gatewick v Londýně. Takže v letadle čelovka o sedačku před sebou byla jasná záležitost. Když k tomu připočtu hodinového skrčence v shuttle buse cestou na letiště, tak je jasné, že jsme toho moc nenaspali.

    Tenhle koncert uzavřel jednu velkou a významnou éru ve světě rockové hudby a já jsem vděčný, že jsem mohl být při tom. Mrkněte na stranu padesát dva, pokusili jsme se vám atmosféru koncertu přiblížit fotoreportáží.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 23. 10. 2012

Články v tomto čísle