7/2010

Editorial

  • Nekonečná dvanáctka. Neříká vám to něco? Ne, nic pedofilního, nebojte se. A už vůbec nic pivního. Ale s tímhle slovním spojením se setkávám, když se mezi muzikanty zavede debata na téma jamovaní. Tedy přesněji jam session, aby si to někdo nezaměnil s přípravou chleba s meruňkovou marmeládou. Vezmu si na pomoc Wikipedii, která říká: Jam Session je když... Když muzikanti na pódiu improvizují bez náležité přípravy a bez pevně daného aranžmá a někdy i pevné formy skladby. Hudebníci jej často využívají k objevení nových postupů, nápadů... ale taky jen k tomu, aby si spolu zahráli. K tomu ovšem je potřeba přeci jen znát minimálně akordy, jak půjdou za sebou, a popřípadě základní schéma skladby. Nejlepší spojnicí může pro jamovaní být text písničky. Někteří z vás si jistě vzpomenou na Jojo Maiera, který tohle právě považoval za největší problém. Text je příběh, a ten tě provede písničkou, aniž je potřeba si pamatovat, kolik se má zpívat slok. Ale pozor, přesně takhle může vzniknout nekonečná dvanáctka. Sejdou-li se muzikanti, kteří jsou zahleděni do svého nástroje, nejsou příliš zvyklí poslouchat ostatní spoluhráče, a navíc nejraději hraji muziku s anglickými texty, aniž by rozuměli, o čem se zpívá, tak je dlouhatánské kolečko na světě. A tak se na jedné straně setkáte s muzikanty, co o jamovaní nechtějí ani slyšet, a na druhé straně s těmi, co jdou do všeho. Určitě takové hraní je náročné na zkušenosti, dobrý hudební sluch nevyjímaje... a taky notnou dávku odvahy přinést svoji kůži na trh. V nazkoušeném repertoáru se dá leccos schovat. Musím říci, že dnes se spíše muzikanti do ničeho takového nehrnou. A je to škoda. Určitě si lze na pódiu obrazně řečeno nabít držku, ale když se to povede... tak to může být úžasný a inspirující zážitek.

    Skoro tři stovky kapel, které se přihlásily do Šance Muzikusu o hrací čas na Rock for People, dokazují, že jste soutěž nepřehlédli. A některé z nich si na festivalu zahrají na pódiu, které nese název Jam Stage. Na festivalu je to novinka a půjde nejen o klasické koncerty kapel, ale bude se i jamovat. S nadsázkou se dá říci, že to je sázka do loterie. Sejdou se na pódiu hudebníci, kteří to pěkně rozjedou a nebo se budou motat dokola? A nemusí to být jen muzikanti, kteří se nacházejí v zákulisí, ale pokud najdou odvahu, může se i kdokoliv z publika vydrápat na pódium. Dlužno říci, že po revoluci byl duch českých muzikantů jamovitější. Stačilo, aby se z pódia ozval kousek riffu od Roling Stones, AC/DC nebo dylanovky, a pod pódiem se div netvořily fronty. Dnes je to trochu jinak, ale přesto věřím, že se to dobře rozjede, na což se docela těším. Tak hezké léto, ať už s nazkoušenými peckami... a nebo skočit na pódium a „plavat“...

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 7. 7. 2010

Články v tomto čísle