Na rozdíl od minulé exkurze nás dnes čeká výlet zase do durových vod - a mixolydická řada tónů patří mezi ty stupnice, které muzikanti využívají velmi rádi. Proč? Stačí se podívat na její stavbu a srovnat jednotlivé tóny nejen se základní jónskou řadou, ale i z hlediska druhé sólové figury obecně. Zvláště zde se lze velmi rychle zorientovat ve stavbě této stupnice. V podstatě jde o to, že vzhledem k základní jónské stupnici zde dojde ke snížení sedmého stupně. Tedy v řeči intervalů místo velké septimy máme septimu malou.
Můžeme v tomto případě hovořit dokonce i o mixolydické septimě.
Pokud se na celou problematiku podíváme z hlediska názvů not a stupnic jako takových, tak zjistíme, že místo tónu g# použijeme tón g. Druhý půltón durové řady tónů se nám tedy posune mezi 6. a 7. tón.
Vzhledem k sólovým figurám, v tomto případě druhé sólové figuře a jejím doplnění na stupnici jako takovou, jde opět pouze o jednu změnu na hmatníku (srovnejme se stupnicí lydickou).
Z hlediska jejího vzniku pak můžeme uvést, že z obecného pohledu na základě jónské, tedy durové, řady, jde o sled tónů začínajících v této jónské stupnici na pátém stupni. Takže nejbližšími tónovými řadami jsou zde z hlediska dur jónská stupnice (stačí změnit malou septimu na velkou) a z pohledu moll dórský modus, kdy v mixolydické stupnici pouze snížíme velkou tercii na malou.
Vzniklou řadu tónů můžeme použít buď k dominantnímu septakordu nebo z hlediska harmonie vzhledem ke stupnici samotné uvažujeme o harmonii durových akordů A, G či D (jako jeden z příkladů). V případě G dur vzhledem k tónu g a u D dur (či třeba Dsus) vzhledem k dominantě k základní tónině a změně předznamenání (A dur má tři křížky, D dur dva, bez g#).
