5/2013

Editorial

  • Začnu zcela nemuzikantsky... Je jaro! Konečně. A taky byl veletrh ve Frankfurtu. Kdo tam byl, ví, že jedny nohy a jedna hlava nemají šanci to zvládnout. A tak se trochu potácím mezi dvěma náladami. Musikmesse nám vždy trochu naboří redakční uzávěrku a tím i úsilí dostat květnové číslo do tiskárny nám dá docela zabrat. A na druhou stranu venku už nefouká mrazivý vítr a ranní cesta na vlak je o to veselejší...

    A k tomu mám jeden hezký jarní zážitek. dím... nevěřím... Když jsem před pár dny odjížděl ze schůzky z jednoho studia, kde právě točila televize nějaký pořad, tak při výjezdu z parkoviště najednou nemohu věřit svým očím. Celý výjezd byl doslova ucpán komparsem. Určitě jich bylo přes stovku... dívenky, holčičky, děvčata v jarních šatečkách... A co teď? Potřeboval jsem se dostat včas na další schůzku. A tak jsem pomalu pouštěl spojku a nesměle se dával do pohybu a jízdu mírně podporoval klaksonem v rytmu zvonce v stouňácké klasice Honky Tonk Woman. Klubko komparsu se trochu rozestupovalo, ale ne natolik, abych mohl spanile projet. A tak jsem nakonec musel zastavit v klubku, které se kolem mne udělalo. A... už to vím, už sem na to přišel! Rocková hvězda... Proč chce každý být rocková hvězda...? Beatles se měli. Ale uplynula malinká chvilka, dav se rozestoupil a trochu zasněn jsem na křižovatce málem přehlédl stopku. Jojo, žádná sláva netrvá věčně... Ale otisk rtěnky na mém předním skle... Byl to sen nebo ne? Tak teď sedím v redakci a píšu, zpátky v realitě, tyhle řádky. A vy se za chvíli můžete začíst do reálného květnového čísla a třeba snít svůj sen. Jaro je vhodný čas.

    Vladimír Švanda

Články v tomto čísle