Kdyby Mejla Basel naši rockovou scénu již víceméně neopustil, mohl by být považován za její takřka nepostradatelný „inventář“. Někdejší aktivní muzikant, studiový i koncertní zvukař, manažer kapely či rozhlasový dramaturg a moderátor (s nostalgií vzpomíná, jak v pořadu Maxi Hard Night úspěšně modeloval tvrdě rockové cítění fanoušků na Zlínsku) se dnes věnuje především filmařskému řemeslu a se svou „bývalou branží“ koketuje alespoň prostřednictvím natáčení zdařilých videoklipů. Za dosavadního sólokapra jeho produkce můžeme považovat nedávné natáčení klipu Machine Head.
Které album sis jako úplně první koupil takříkajíc „za své“?
Tublatanka v roce 1985 a tuším, že ve stejném roce i Citron - Plni energie. Spíše než na ony desky si pamatuji starý gramec, na kterém se strouhaly stále dokola. Taková ta stará hrací skříň s magickým okem, Resprom A104, made in Bulgaria. Ten kus nábytku mě vlastně nasměroval, ať už oněmi deskami, nebo poslechem Větrníku na Vltavě. No a v terminální fázi bylo ze skříňky kombo na kytaru s pětikolíkovým vstupem. Těžká nostalgie!
Měl jsi nějaké zásadní desky či interprety, které jsi s těžkým srdcem musel „obětovat“, protože se do finální desítky nevešly?
Samozřejmě, a každá z té spousty kapel je svým způsobem zásadní v mém hudebním životě. O rok starší bratranec vozil z učňáku na kazetách tvrdou muziku. Od Accept, Iron Maiden, Slayer, Celtic Frost přes Helloween, Running Wild ke King Diamond atd. Nesmím zapomenout na domácí Arakain a především Törr, zásadní byl pro mě živý demáč před prvním ofiko vinylem, nepřekonatelný atmoškou i zvukem. Těžký underground. A Master’s Hammer - téma na samostatný článek.
V poslední době se prosazuješ mj. jako tvůrce videoklipů. Jak moc se pro tebe osobně muzika prolíná s vizuální rovinou?
U veškeré filmařiny tvrdím, že muzika dělá padesát procent vjemu - náladou, pocity. Jako muzikant jsem prošel poměrně pestrou škálou zkušeností z obou stran reproduktorů. Dnes mě oslovují kapely, se kterými jsem točil v 90. letech ve svém studiu, známe se, a o to víc mě těší, pokud jim důvěru oplatím jejich finální spokojeností.
Nedávno jsi pracoval na klipu Machine Head. Byla to zkušenost, která tě celkově posunula na nějaký vyšší level?
Zpětně zjišťuji, že největší díl produkční práce obnášelo vyjednávání s americkou stranou v přípravné fázi ohledně rozpočtu a lokací tady v Čechách a na Moravě. Samotné setkání s kapelou pak už jen přirozeně dokreslilo profesionální spolupráci. Bylo podstatné nepodlehnout atmosféře, prostě vzájemná pravidla ku společnému zdaru díla. Klip Darkness Within byl určitě pro celý můj tým filmařskou maturitou a zvládli jsme ji obstojně. Ale ani bych moc nechtěl, aby nás to nějak posouvalo. Paradoxně se to může i odradit ve smyslu „to muselo stát peněz, ti budou drazí, oslovme někoho jiného!“ Ale to je blbost. V praxi se za daný rozpočet udělá maximum, co jde, a dělá se na tom stejně intenzivně jako na Machine Head.
Své poznámky k albům lemuješ zmínkami o vinylech, kazetách... Jak vnímáš dnešní poměry, tedy digitalizaci, stahování, mptrojky?
V dobách svého „netopýřího sluchu“ jsem si jako zvukař troufl se zavřenými zraky poznat rozdíl mezi nahrávkou na analogový pás a DATku, a tak myslím, že kvalita a způsob záznamu bude mít vždy své zastánce. Dnešní generace mladých je svým způsobem degenerována sluchátky z telefonů a kvalitní hi-fi systém v nějaké akusticky optimální místností by je svou kvalitou mohl zabít. (smích) Převodníky zvuku již nepochybně vyřešily možnosti přenosu všech slyšitelných frekvencí, nicméně lidskému uchu lahodící přirozená komprese a šum stejně dává znalcům zapravdu v analogové cestě pořízení záznamu. Takže každý ať si vybere dle svého soudu a možností.
Beatles - With the Beatles (1963)
Vinyl, který tátovi kdysi poslal jeho kamarád z NDR. Vcelku se divím, že to u nás přežilo bez větších škrábanců jako jediná beatová deska v záplavě otcovy dechovky. Ale já blbec ji pak zničil... Hrála se pořád dokola, když mi bylo mi asi osm devět let. Zaryla se mi navždy hluboko do sluchovodů.
Slade - Slayed? (1972)
Taky vinyl, našel jsem ho zapomenutý v jednom opuštěném domě. Bylo mi kolem deseti let. Mazec. Byl jsem unesen a hrálo to taky dokola, ale vždy až od druhé skladby. Deska měla odštípnutý okraj s první skladbou. Vzpomínám si, že jsme pak s bráchou furt nosili prsty počmárané propiskou jako pánové na obalu.
Queen - The Works (1984)
Tady už přecházíme na MC. Pohoda, super zpěv, melodie a rytmika. Prostě se mi to líbilo a líbí dodnes. Nostalgie... Když jsem se pak setkal jako zvukař s řadou revivalů a broukal si ty popěvky, říkal jsem si: to je vrchol rockového génia. Hudba, která neurazí ani popaře, ani tvrdého rockera. Queen byla pro mě hodně zásadní kapela, stejně jako ABBA, ta možná ještě víc... Jenže Queen představují rock a ABBA byla pop... chacháá.
Metallica - Kill ‘Em All (1983)
Totální ovlivnění na celý život. Syrovost raného thrash metalu mě šokovala a přivodila skoro až orgastické dimenze. (smích) Naprostá bomba! Dodnes tu desku znám nazpaměť a o Metallice bych popsal celou stránku... První životní megakoncert v Brně. Pochopení funkce lampového zesilovače vs. zvuk rockové kytary. Pro zvukaře nezapomenutelné mlaskající kopáky. To vše a mnohé další je pro mě Metallica.
Pražský výběr - Straka v hrsti (1982)
Straku dodnes považuji za jedno z nejlepších českých alb vůbec. Spolu s Kuřetem v hodinkách, ale to se na můj vkus vždycky nějak moc táhlo. Na svou dobu skvělá produkce, šlapající muzika, výborné texty, příchuť revolty... Paráda. Zubatá! Nářez jako hrom! Michal Pavlíček byl taky dlouho mým kytarovým guru a můžu všechny jeho hudební projekty. Hluboká poklona a úcta.
Death - Individual Thought Patterns (1993)
Skvělý jazzový death metal. Umňoukaná bezpražcová basa, parádně vykombinované škopky a kytarové postupy... Přemýšlel jsem, jestli zvolit Symbolic, nebo Individual. Ale v téhle fázi už vše od Death bylo jazzově peckovní a řádně se to odklánělo od klasického metalu svou výjimečnou instrumentální kvalitou a produkcí i zvukem z Morrisoundu v Tampě.
Carcass - Heartwork (1993)
Úžasné melodické postupy s brutálně podladěným zvukem, dodnes mrazení v zádech při poslechu. Kytarová sóla bez nadsázky absolutně nejlepší, co jsem slyšel! Navštívil jsem několik koncertů Carcass a nejvíc jsem si je užil před pár lety na Brutalu, kde vzápětí hráli i Arch Enemy s Angelou Gossow. Arch je pro mě pokračováním Carcass, personálně je to i logické. Pro mě metalová extraliga.
Dream Theater - Awake (1994)
Instrumentální a melodické orgie ve všech směrech až na zpěv, ten jsem nikdy nemusel. Ale zbytek to plně kompenzuje. Rád se k tomu albu vracím. Trénoval jsem u něj hru na kytaru. Jsem rád, že jsem i touto deskou ovlivnil svou mladší sestru Andreu - ex-vokalistku kapely Memoria. Dream Theater miluje, aspoň to tedy vždycky tvrdila.
Hapka Horáček - Strážce plamene (2006)
Při cestování v autě často narazím na jejich skladby v rádiích a dokonale to regeneruje mozek. Horáček je jeden z našich nej lyriků, a co se týče pana Hapky, mám k němu hlubokou úctu jak stran muziky, tak životního příběhu. Je to borec a kanec. (smích) Ale vážně, nejde jen o hudbu, ale též o jistou společenskou noblesu a profesionální úroveň, které si vážím.
Machine Head - Unto the Locust (2011)
Svého času mě u Terezy v Esu dostal klip Davidian, skrze který jsem poprvé nasál nový rozměr metalové muziky s typickým machineheadovským kytarovým flažo-pískáním. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že za dvanáct let budu s Robbem natáčet klip, který se dočká i velmi vstřícného přijetí, vysmál bych se mu. Tuhle desku jsem kvůli tomu musel poslouchat stále dokola, ale stálo to za to a nezlobím se.
