1/2002

Editorial

  • Určitě to všichni znáte! Jediné předsevzetí, které si na Silvestra dám, je nedávat si nikdy žádná předsevzetí. Pěkný, ale co tohle? Nikdy neříkej nikdy! Kruh se uzavírá. A tak tu stojím před problémem, jak naložit s novým

    rokem a tradicí, ohlédnout se za minulým rokem a předsevzít si všechno, co se mi v něm nepovedlo. Ale ruku na srdce, komu z vás se tohle kdy povedlo? Udělat přesně to, co jste si v euforii blahopřání, objímání, líbání, potřásání rukama a v rachotu

    dělbuchů přáli.

    Teď když držíte v ruce lednový Muzikus, tak to už máte za sebou. A určitě už i první výsledky jsou na světě: Obden budu měnit struny na svojí milované kytaře a už jsou Tři králové... Budu cvičit denně dvacet tři hodiny, ale v posteli je

    tak teploučko... Naučím se ten skvělý Wecklův brejk, ale to bych musel mít čtyři ruce... Nebudu pomlouvat ostatní muzikanty, jen kdyby tu nebyl včera Franta na pokec... Už nikdy na kšeftě nebudu pít, ale jednoho malýho proti trémě... A tak bych mohl

    pokračovat donekonečna. Neviděl bych to ale zase tak černě, protože se zeptám: "Co je společné těmto přáním a předsevzetím?" Věčná nespokojenost s tím, co děláme, zvláště pokud to máme hodně rádi. A o muzikantech a tvorech s nimi spřízněných to platí

    myslím dvojnásob. Je to jakýsi motor, který nás žene dál a dál, něco dělat lépe a poctivěji. Ale nemyslete si, tohle je oříšek i pro nás v redakci, a právě proto se vám snažíme pomáhat, seč to jde.

    Každý rok se snažíme v lednovém čísle o něco

    nového, připravit nějaké změny, rozjet nové seriály, trochu pozměnit grafickou úpravu nebo taky se vyvarovat chyb, kterých jsme se v minulém roce dopustili. A věřte mi, někdy to jde samo, a někdy ani při nejlepší vůli se to ne a ne povést. Jedna ze změn

    od tohoto čísla by se dala nazvat: Škatule, škatule, hejbejte se. Jak to celé dopadlo, vám prozradí tiráž dole pod tímto úvodníkem. A je to. Víc jak deset let se tady v prvním řádku nic nedělo, a najednou tohle. Asi bude chvíli trvat, než si na takovou

    změnu zvyknete, a je jasné, že i mně to bude nějakou dobu trvat. I když ona to zase taková změna není, osm let v redakci je osm let v redakci. Teď mě napadá, že se možná ode mne očekává nějaké prohlášení, jak... Ale to ne. Spíše bych chtěl hodně moc

    poděkovat Danielovi. Za co? To si přeberte sami. Myslím, že už jenom odvézt všechny ročníky Muzikusu do sběrných surovin by byla pěkně naložená kárka.

    Takže hned k věci, uvnitř naleznete čtenářskou anketu. Vím, že po vás chceme hrozné věci, jako vzít

    nůžky a vystřihnout si jednu stránku Muzikusu, pak vzít tužku a trochu se zamyslet. Děláte to hlavně pro sebe. Těžko se doslechneme, když v Horních Kotěhůlkách v místní hospůdce po zkoušce nad půlitrem piva říkáte svým kolegům z kapely, co a jak by v

    Muzikusu mělo být a co by naopak být nemělo. A jestli to tam od příště nebude, tak ihned zrušíte předplatné. A je to stejné jako s volbami do parlamentu. To se to nadává na vládu, ale co volby. Byli jste u nich...

    Taky se nebojte a využívejte e-mailové

    adresy autorů. Uvěřte, že váš vliv se pomocí vašich dotazů a připomínek na obsahu jistě časem projeví.

    Pokud jde o kytaristy, tak pro ně je toho dost a k Šteflovým článkům přibude ještě seriál Luboše Malého o stylech i o historii kytary. Ani basáci teď

    už nepřijdou zkrátka. Pro ně je připraven seriál profilů, o které se budou dělit Jakub Tureček s Petrem Novotným. Luboš Hnát se vrátil z Ameriky a chtěl se hned naplno vrhnout do práce. To bylo v pondělí. V úterý večer mi volal, že odlétá do Bostonu...

    Takže musíme za něj najít náhradu. Domluveni jsme už s bubeníkem Milanem Milatou, snad od února budeme pokračovat.

    V závěru roku nás taky zastihla jedna velmi smutná zpráva a jsem rád, že mohu poděkovat Vojtovi Lindaurovi za pár vzpomínkových

    vět.

    Přeji vám v novém roce vše nej

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 11. 1. 2002

Články v tomto čísle