Pro kytaristy má flamenco nádech něčeho tajemného, často také nepochopitelného a rytmicky nespočitatelného. Je to fenomén, který osloví každého po prvním poslechu, ať už má s kytarou bohaté zkušenosti, nebo začíná od základních akordů. Fenomén o to tajemnější, protože se nevyučuje na hudebních školách ani v kursech, a u nás by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, kolik lidí se v něm opravdu vyzná. V šesti lekcích jsem se snažil obsáhnout alespoň základy hry a všeobecnou znalost prvků flamenca. Důkladnější studium je rozloženo do mnoha let a je k němu potřeba obrovská dávka entuziasmu.
Historie
Samotný původ slova flamenco je nejasný. Podle jedné teorie je to zkomolený překlad arabského felag mengu, což znamená potulný venkovan, podle dalších flameante-žhavý nebo vášnivý, narážka na divoký charakter hudby a hudebníků. V každém případě tak dnes označujeme lidovou hudbu jižního Španelska, oblasti Andaluzie. Provedení se dělí na tři základní části-cante (zpěv), baile (tanec) a togue (hra na kytaru). Jsou známy stovky odlišných typů flamenco motivů, které mají své názvy a pojmenování buď podle citového zabarvení, obsahu nebo i místa vzniku toho kterého regionu. Každý je definován charakteristickou melodií, rytmem, harmonií, modální strukturou a v jednotlivých oblastech se liší i formou. Není se čemu divit, protože původ Cikánů je pravděpodobně v Indii a prostým nahlédnutím do indické hudby zjistíme, že jenom počet základních rág (přesně definované stupnice) jde do desetitisíců. Hudba flamenca vznikla pestrou směsicí vlivů Cikánů, Židů, Řeků, Maurů a Španelů v době středověku a za kolébku se považuje malé městečko Jerez de la Frontera u přístavu Cadiz. Rozhodný vliv měly patrně cante gitano, cikánské písně spojené s andaluzskou lidovou hudbou. První ověřené zmínky a popis této hudby se datuje do první poloviny 17. století. Kytara měla omezenou funkci na doprovázení písní a tanců. K tomu bylo třeba hrát přesně rytmické modely, a to co nejjednodušeji. Show byla show už tenkrát a virtuózní flamenco kytarový styl je dítko až století dvacátého.
Flamenco kytara
Na první pohled se neliší od kytary klasické, zvané španelka. Rozdíl je v odlišném použití materiálů a do jisté míry i v konstrukci, která je extrémně odlehčená. Ozvučná vrchní deska je nejčastěji z alpského smrku nebo červeného cedru. Dno a boky bývají ze španelského cypřiše nebo javoru. Tyto materiály snesou větší namáhání a jsou tenčí než palisandr (rosewood) a mahagon u klasických kytar. Tón má kratší doznívání, perkusivní charakter a více brilantních zvonivých výšek. Krk je tvořen z jednoho kusu mahagonu a hmatník z ebenu. Hlavice je často bez kovových strojků, pouze s ebenovými kolíčky, podobnými houslovým. Kobylka je v nejvíce případech z palisandru. Struny jsou položeny nízko nad pražci a jejich dotek o ně při hře tvoří lehké bzučení, pro zvuk flamenco kytary neodmyslitelné. Používají se výhradně nylonové strunu pro e, h a g a basové hedvábné, opředené kvalitním kovem. Na ozvučné desce je umístěna klepací destička-golpeador. Ladění je stejné jako u kytary klasické.
Cejilla
Je v podstatě starý dobrý kapodastr, který zná většina kytaristů. Používají se dva druhy - ebenový, utahovaný kolíčkem s navinutou nylonovou strunou, nebo styl Dunlop s páskem.
Nejčastěji se pokládá za druhý pražec, ale není výjimkou i poloha pátá. Ovšem jen k doprovodu. Posunem ladění do poloh vzniká specifický zvuk kytary, který můžeme slyšet na spoustě nahrávek.
Prvky flamenca
Toques - tak jsou nazývány hlavní strukturované hudební formy. Mohli bychom je nejvíce přirovnat asi k našim tancům. Dělí se na toques a compas (přesně rytmizované), např. soleares, bulerías, sequiriyas a toques libres (volně rytmické), např. tarantas, malagueňas, granadinas. Každý toque má přesně daný compás.
Compás - je v podstatě rytmický model s charakteristickými akcenty na určitých dobách. Je to základní puls každého toque a bez jeho porozumění nelze flamenco dobře hrát. Každý profesionální flamenco kytarista musí znát dokonale každý compás hlavních toques. Je to důležitý požadavek, podle kterého se posuzuje výkon kytaristy.
Technika hry
Obecně platí, že pravá ruka provádí bicí techniku a levá hraje legatový styl. Pro flamenco je typická rozvinutá hra pravé ruky, více úderná než v klasice a oplývájící speciálními prvky, jinde nepoužívanými. Postupně se seznámíme s většinou z nich. Kytara se drží na pravé noze a položení rukou je obdobné jako u klasiky, jen s malými odlišnostmi.
V příštím čísle se dozvíte opět něco z historie, co je to picado, llamada, falseta, copla, další prvky techniky a nové toques.
