Když se řekne keltská hudba, tak se zcela určitě vybaví většině z nás různé asociace. Někomu se v hlavě objeví obraz Irska, Bretaně nebo Anglie a někomu jen náladová a příjemná muzika. Poslední dobou se kult Keltů stal více než módou, která zaplavuje stánky s hudebními nosiči i regály s oblečením. Je to škatulka, do které se spousta hudebníků ráda zavře. Michal Hromek se dle mého názoru této škatuli vyhnul, protože jeho hudba má sice nádech Irska, ale najdeme v ní o mnoho víc. Vznešená hudbo?
"Keltská hudba" je výraz sám o sobě velice zavádějící. Kdybychom chtěli definovat, co to je, museli bychom jít daleko hlouběji, až k významu slova Kelt. Původ tohoto slova je ve výrazu keltoi. Používali ho starověcí Řekové a označovali tak barbarské kmeny, žijící v oblasti Velké Británie a Francie. Některé z těchto kmenů používaly jazyk, kterému dnes říkáme "keltský", avšak známější označení pro tento jazyk je galština. V moderní terminologii je slovo "keltský" používáno pro větev indoevropské jazykové skupiny. Sousloví keltská muzika má pro každého jiný význam. Obecně uznávaná teorie takto označuje lidovou hudbu Irska a Skotska. Existuje samozřejmě několik větví, které by také mohly spadat pod tento termín. Je to hlavně hudba z oblasti Walesu, Anglie a Bretaně, ale od původní irské lidovky se liší. V současné době je to široce používaný termín pro "nenáročnou" hudbu, evokující zasněné pocity s irským nádechem. Pro některé muzikanty je charakter keltské hudby vytvářen rytmem a nástroji, které jsou používány. V oblasti irských lidových tanců rozlišujeme několik rytmů, charakteristických pro tento druh hudby. Jsou to například Ceilí tance, slip-jigové tance ve 9/8 rytmu, jigové tance v 6/8 rytmu, reelové tance ve 4/4 rytmu a hornpipy v 2/4 a 4/4 rytmu. Asi nejcharakterističtějším nástrojem pro tuto hudbu je kytara, housle a flétna, která je často vystřídána tzv. whistle. Spousta odborníků zkoumá tento fenomén keltského kultu v dnešní době, ale na to, abychom porozuměli irské lidové hudbě a její historii, bychom museli přečíst hromady knih. Chcete-li doopravdy poznat, co je to keltská hudba, bude snad lepší zajít do knihovny a ještě si zakoupit nějaké to CD. A proč by to nemohlo být zrovna Consort Music od Michala Hromka?
Michal Hromek je absolvent pardubické konzervatoře, který prošel nespočtem hudebních stylů. Své kořeny uchytil v nekonvenční akustické hudbě, ve které se objevují prvky lidové hudby Irska a Anglie, prvky jazzu i rocku. Michal Hromek je jedním z českých hudebníků, kteří se prosadili i v zahraničí, a to konkrétně v Kanadě. Jeho album z roku 1990, jež nese název Keltská kytara, se prosadilo a je dalším důkazem, že hudba nedělá rozdíly mezi národy. V tomto roce vyšlo album Consort Music, které je již šesté v pořadí.
Jak jste se dostal k hudbě?
Sice jsem v první třídě chodil do houslí, ale pak okolo čtrnácti let ke mně pronikli Beatles, Simon a Garfunkel, Beach Boys. Tehdy se mi hrozně začala líbit kytara, a tak jsem si po čase s pomocí rodičů jednu opatřil. Nejdříve to byly jen akordy a postupně jsem začal přecházet na klasickou kytaru. Cvičil jsem běžný, mně technicky dostupný klasický repertoár a po gymnáziu a po roce jazykové školy jsem se přihlásil na konzervatoř. Tam jsem se začal věnovat kytaře na plný úvazek.
A jak probíhalo cvičení?
Úplně na počátku to bylo tak, že mě jeden matčin kolega ze zaměstnání naučil pár akordů. Poté jsem se začal zajímat více o to, co hudba je, a spolužák mého staršího bratra mi dal první lekce klasické kytary. Během gymnázia jsem se přihlásil na soukromé hodiny k profesoru Raymanovi a potom ta konzervatoř.
Vy hrajete vlastně "keltskou" hudbu, keltskou kytaru, můžu-li to tak říct?
Keltská kytara se jmenovala moje první deska. Původně to byl pracovní název, ale pak se ukázalo, že by to mohlo obstát. Trochu se to stalo takovou mojí poznávací značkou, pod kterou si posluchač něco vybaví a mně se ostatně irská lidová muzika velice líbí. A nemusí to být jen Irsko. Je to třeba skotská nebo anglická lidová hudba. To, co v poslední době dělám, je taková instrumentální hudba pro akustické nástroje. Konkrétně je to kytara, housle, viola, flétna a perkuse. Je to hudba, kde se objevují prvky téhle keltské melodiky, ale je to trochu ovlivněné třeba i tzv. vážnou muzikou nebo i jazzovými motivy. Takže je to taková směs stylů a částečně, doufejme, i něco původního.
Přes kolik stylů jste se dostal až k tomu, co hrajete?
Slovu styl bych se docela rád vyhnul. Ale měl jsem samozřejmě rád folk, a to spíše takový ten anglický. Doslova mě uchvátily skupiny jako Pentagle, John Renbourn, Bert Jansch a další. U nich jsem si všiml, jaký mají zájem o předklasickou hudbu, která mě jako kytaristu také od počátku zajímala. V Anglii konkrétně alžbětinskou loutnovou hudbu. Takže to byl folk-rock, pak také stará muzika, které se v anglofonní oblasti říká early music, baroko a mnoho dalšího. Poměrně pozdě jsem začal poslouchat Jethro Tull, což mi přijde jako úžasná věc. Zpracovali jsme od nich dokonce dvě písničky, Wondering Aloud, taková pomalá z Aqualungu a Acres Wild, což je rychlejší opus z alba Heavy Horses. Samozřejmě jsem se také jako posluchač věnoval jazzu a moderní vážné muzice. A čím jsem starší, tím se mi více začíná líbit romantismus. Poslouchám toho spoustu, ale zdaleka ne všechno hraju.
Máte nějaké oblíbence mezi českými muzikanty? Setkal jste se v poslední době s nějakými českými talenty?
No tak samozřejmě. Jen v oblasti toho folku je řada výborných hudebníků: Merta, Redl, Pavlica, Plíhal, ale už to moc nesleduji. Ne, že bych neměl zájem, ale není na to tolik času. Nedávno jsme byli na nějakém festivalu a tam byla spousta nadaných hudebníků. Teď si vlastně vzpomínám, že nedávno přinesl můj syn album od skupiny Taliesyn, a to se mi moc líbilo.
Kdy vás během dne napadají písničky?
To nemůžu říct, je to různé. Třeba někdy nahráváme desku, nechci se rozptylovat něčím mimo ten projekt a už mě to hrozně štve. A dostanu chuť věnovat se něčemu jinému. Tak si tak začnu brnkat a občas se něco vynoří. A protože mám strach, že bych to zapomněl, tak to píšu rovnou do not, tedy do počítače. Potom se mi tam vytvoří taková složka, kde je spousta motivů od dvou do dvaceti taktů, a z toho čerpám. Někdy paradoxně coby vůdčí motiv použiju protihlas, který vznikl jako doprovod k tomu původnímu tématu.
Jak probíhá vývoj skladby od verze na počítači až ke zvuku z CD?
Potom, co si vytvořím partituru, si věc začnu přehrávat a velmi to předělávat. A tady jsem vděčný za možnost, kterou počítač přináší. Dříve jsem psal noty ručně, a protože jsem pedant a k tomu netrpělivý, tak jsem to chtěl mít napsané hned jakoby v definitivní verzi. Graficky i hudebně. Jenže časem jsem obvykle dospěl k názoru, že by to bývalo bylo lepší udělat jinak. To bylo hrozné dilema, protože se mi už do toho hotového díla nechtělo sahat. Takže jsem, skřípaje zuby, hotovou partituru kopíroval, stříhal, přelepoval změnami atp. Pak přišel počítač a teď mohu mít třeba šedesát verzí, měnit je, jak chci, a tisknout party pro muzikanty. To je veliká věc.
Chystáte něco nového?
Právě dokončujeme album pro Supraphon, které je věnováno výhradně melodiím irského barokního harfeníka Turlougha O'Carolana, kterým jsem se zabýval už na předchozích deskách. Asi 60 procent jsou nové věci a zbytek budou odlišné verze dříve zpracovaných témat.
A ve studiu to probíhá tak, že nahráváte svoje party odděleně?
Jak co. Perkuse většinou dotáčíme, protože hodně lezou do ambientních mikrofonů a vzhledem k tomu, že náš bubeník obsluhuje i vibrafon, klavír, cemballo, a dokonce i varhany, tak to často ani jinak nejde. Kytary někdy rád točím sám, protože si s nimi můžu více pohrát a přitom nezdržovat. S clickem každopádně pracujeme minimálně. Vrchol živého točení jsme dosáhli v případě dvou úprav písní od Jethro Tull. Pro natočení na CD jsme museli žádat povolení od majitelů práv EMI. Partitury jim nestačily, a tak jsme narychlo na jeden záběr nahráli demosnímek. Potom jsme točili desku, chvíli se s tím trápili a nakonec jsme vzali to demo, protože bylo lepší.
Nahráváte digitálně?
Jistě. Nejdříve materiál nahrajeme (tedy náš zvukař) do nějakých digitálních magnetofonů a pak se to zpracovává v počítači. Ale např. deska Keltská kytara se myslím většinou nahrávala do čtyřiadvacetistopého analogového pásu.
Jaké máte zkušenosti s českými studii?
Vesměs dobré. První deska vznikla v Budíkově, druhá a třetí ve studiích Českého rozhlasu, čtvrtá v Sonu, když ještě nebylo za Prahou, a tři poslední (včetně té právě dokončené carolanovské) ve studiu Smečky s Honzou Holznerem.
Jak na Vás zapůsobilo to poslední jmenované studio?
Toto studio je určitě špičkové, nahrává se tam spousta filmové muziky pro celý svět a hlavně je tam dobrá posádka. Navíc disponují množstvím nástrojů. Je tam cemballo, klavír, všemožné bicí nástroje.
Vidím, že máte tři kytary. Máte všechny české nebo je tam i nějaká zahraniční?
Tady mám jednu z mých prvních. Má takové zvláštní ladění, protože nemá basové struny, a často ji používám, když chci evokovat zvuky malé harfičky. Je to Yamaha. Moje hlavní kytara, kterou používám na nahrávkách a koncertech s kytarovým duem, je od Roberta Schneidera ze známé kytarářské rodiny z Lubů u Chebu. Pak mám ještě nástroj od firmy Takamine na koncerty s kapelou. Má zabudovaný snímač, musím si ovšem postěžovat, že má strašnou spotřebu energie. Dvě tužkové baterie vydrží tak zkoušku a půl koncertu. Tuhle kytaru požívám proto, že se musím zesílit na úroveň mých kolegů s flétnou, violou a bicími.
Chystáte ještě něco do budoucna kromě nové desky?
Teď se hlavně věnujeme jí, ale určitě chci natočit ještě druhý díl, protože těch témat, která mám rozpracována, je ještě dost.
Máte větší úspěch v cizině nebo u nás?
Absolutně vzato v cizině, protože v Kanadě jsem za 70 tisíc prodaných nosičů Keltské kytary dostal zlatou desku. U nás se jí prodalo méně, ale vzhledem k velikosti trhu je to otázka.
Kde se vám lépe hraje? Doma, v cizině?
My jsme v cizině skoro nehráli, nemáme manažera. A vlastně musím říct, že se mi hraje daleko lépe v menších prostorách než ve velkých sálech a nemám rád festivaly, i když chápu, že pro hudební publicisty je to pohodlné. V létě jsme měli s kapelou (Michal Hromek Consort, Michal Hromek /gt/, Jakub Klár /fl/, René Vácha /vln, vla/, Daniel Mikolášek /perc. vibes, etc./) takové miniturné po Moravě. Pár dní jsme trávili na chalupě u našeho multiinstrumentalisty Dana a rozhodli jsme se, že jeden večer zahrajeme v místním evangelickém kostelíku. Rozhlásili jsme to po vesnici a okolí, večer přišlo pár turistů a místních a mně se to moc líbilo.
Co máte rád k jídlu? Jaký pohled do kuchyně nám odhalíte?
Já se musím přiznat, že jím rád, ale určitě nejsem vášnivý kuchař, protože to neumím. Rádi si se ženou zajdeme do nějaké čínské restaurace, zvláště když je to v Londýně a my před tím tři dny přežívali na obložených chlebech.
Díky za rozhovor, ...ale přece jenom, ještě něco... Dokázal byste slovy vyjádřit, co pro vás znamená hudba?
(Michal se usmál a na chvíli se zamyslel)
Důkaz Boží existence.
Diskografie
1990 Keltská kytara (Bonton)
1992 U lva a jednorožce (Bonton)
1994 Folk-baroque and other rags... (Bonton)
1996 The wild mountain theme (Bonton)
1999 Five bells (Sony Music/Bonton)
2001 Consort Music (Indies Records)
