"Snažíme se smazávat hranice hudby, hranice států tím, že čerpáme nejrůznější vlivy z nejrůznějších oblastí. Naše aranžmá jsou popová, rocková, je v nich i trochu klezmerní hudby. Někdo v nich slyší právě židovskou hudbu, někdo jiný zase orientální rytmy, převážně ale vycházíme z folklóru slezského, polského a maďarského, ovšem to všechno je otevřená stránka. Záleží už potom na posluchači, co má kdo rád a co si kdo v našich písničkách vybere a najde," vysvětluje Halina Mlynkova, zpěvačka jednoznačně nejpopulárnější polské kapely současnosti BRAThANKY, a sama o sobě nesporně jedna z nejpopulárnějších osobností polské populární a rockové muziky dneška.
Přes všechny tyhle superlativy je Halinka Mlynkova, rodačka z Českého Těšína, v osobním setkání přímo prototypem tiché bezprostřední dívky bez hvězdných manýr a prostoduché sebestřednosti, zpravidla tak blízké plakátovým tvářím. Navíc její slova o smazávání hudebních a stylových hranic rozhodně nejsou žádnou pouhou proklamací. Sama obdařena širokým rozhledem od folklórních kořenů přes jazz, šanson a svébytnou muzikálovou poetiku až po rockovou muziku s lehkostí přeskakuje, opřena o jedinečné muzikantské a hráčské zázemí BRAThANEK, ze žánru do žánru, z regionu do regionu. Výsledkem je pak neodolatelná hudební směs s obdobnou příchutí, jakou u nás míchají třeba Fleret, Vlasta Redl, Natalika či Čechomor. O to příjemnější a možná záviděníhodnější je skutečnost, že na sever od našich hranic se právě s touhle muzikou Halině Mlynkové a BRAThANKÁM podařil ohromný a navíc bleskový skok až do samého popředí posluchačského a diváckého zájmu. A to se vším, co k takovému ohromnému skoku patří, od vyprodaných sedmdesátitisícových amfiteátrů až po vlastní televizní show, od tří set tisíc kusů prodaného debutového alba Ano po titulní stránky barevných časopisů.
Zdánlivě na tohle všechno stačil jeden jediný rok. Ale jak známo, štěstí přeje připraveným. A Halina Mlynkov žila muzikou už dávno předtím, než mohla o tom všem začít snít, natož pak reálně uvažovat.
Pár kroků přes most
Ať už ve skutečnosti hranice mezi státy a zeměmi nabývají podobu horských hřebenů, hraničních řek nebo jen pruhovaných závor či pouhopouhých sloupů s výsostnými znaky, ve své podstatě zůstávají vlastně jen pomyslnými čarami, oddělujícími od sebe dvě rozdílná platidla či jména dvou různých prezidentů. Obzvláště to platí v takových tradičně, kulturně i společensky propojených oblastech, jakými je například Slezsko. Jen pár kroků přes most dělí Český Těšín od Těšína polského, odděluje totéž slezské nářečí, ve kterém se vyskytuje trochu více slov českých, od toho, v němž převažují polská.
Z malé vesnice v samém sousedství Českého Těšína pochází i Halina Mlynkova. Pochází z polské komunity žijící na české straně řeky a polština je pro ni od prvních dětských slůvek stejně přirozeným jazykem jako čeština. Tady, v tomhle kraji, z určitého pohledu možná drsnějším, ale snad o to víc poetickém, se už velmi záhy odehrála její první setkání s muzikou i jevištěm. Odehrála se především díky jejímu otci, osvícenému a všestrannému učiteli a umělci.
"Můj otec hrál nejen na různé nástroje, ale také zpíval, komponoval hudbu, psal básně, knížky, divadelní hry pro děti i pro dospělé. Otec už nežije, ale jeho hry jsou ve Slezsku pořád aktuální, pořád se hrají. Už když jsem byla malá, to mi byly asi tři roky, začal mě vytahovat na scénu. Bral tam také mého bratra, pro kterého to byla strašlivá muka, ale mně to připadalo hrozně příjemné a to mi už zůstalo. Hodně muzikální byla i moje mamka, která zpívala, a myslím si, že proto, že jsem vyrůstala v takovémhle prostředí, všechno se mi to propojilo, hudba mi tak trochu teče i krví a už jsem u ní zůstala.
To první, co mě ovlivňovalo, byl určitě folklór. Ve Slezsku je folklór, zvlášť polský folklór, neustále neobyčejně živý. Nebylo podstatné, jestli jsem z něj byla nadšená, ale folklór mě obklopoval, slýchala jsem ho odmalička, a byl proto pro mě naprosto přirozený. Kromě toho jsem později začala poslouchat i vlastní hudbu. Byl to hlavně jazz, šanson v podání Hany Hegerové, Edith Piaf nebo Marlene Dietrich a také muzikály. Muzikály mě pořád ohromně lákají. Líbí se mi propojení tance, zpěvu a divadla a určitě by se mi líbilo si v nějakém dobrém muzikálu zahrát."
Základní školu navštěvovala Halina Mlynkova ještě na straně české. Potom ale rozhodla takříkajíc geografická náhoda a středoškolská studia už absolvovala za mostem v Polsku.
"Byla to vlastně opravdu náhoda. Polština pro mě byla stejně přirozená jako čeština, ale do polské školy jsem to měla blíž. Mohla jsem ráno vstávat o chvilku později, a tak jsem se pro ni rozhodla. Když už jsem pak měla polskou maturitu, naprosto přirozeně jsem pokračovala na polskou vysokou školu."
Současně stačila Halina Mlynkova získávat i folklórní zkušenosti, a to jak v oblasti zpěvu, tak v oblasti tance. To všechno položilo základy, které teď hojně zúročuje za sólovým mikrofonem skupiny BRAThANKY. Ale zásadní význam pro její cestu k jejímu nynějšímu postavení ve světě polské muziky mělo nové prostředí, v němž se díky svým vysokoškolským studiím ocitla, prostředí starobylého města a současně výrazného kulturního centra, prostředí Krakova.
Ve městě jazzu a kabaretů
V mnoha ohledech je právě Krakov velmi výrazným centrem polského kulturního dění a uměleckého života. Znalci města tu s oblibou navštěvují vyhlášené studentské kabarety, malé scény, na kterých zní jazzová muzika či šanson a z nichž dýchá atmosféra tohoto do jisté míry tradičního rivala metropole Varšavy.
"Podle toho, co jsem slyšela, to bude asi trochu podobné jako mezi Prahou a Brnem. Je tu pocit jisté konkurence. Ve Varšavě jsou velké haly, velké koncertní sály, jezdí tam zahraniční hvězdy, život se tam točí okolo estrádních a mediálních osobností. Krakov je spíš vyhlášen svými jazzovými koncerty, jsou tu i tradičně vynikající koncerty varhanní, vyhlášené kluby nebo menší divadelní scény. Začala jsem v Krakově studovat etnografii na Jagelonské univerzitě, kde právě teď dodělávám diplomku na téma lidová řezba ve Slezsku. Ale příchod do Krakova, velkého města, které muzikou hodně žije, pro mě znamenal změnu i v tomhle ohledu. Začala jsem zpívat jazz, už od prvního ročníku si mě jako hosta zvala spousta muzikantů a já se postupně se vším seznamovala, postupně do všeho dostávala.
Ve třetím ročníku jsem vedle etnografie začala studovat také jazzovou akademii. Musela jsem ale soukromě, protože jako cizinka jsem v Polsku neměla právo studovat současně dva obory, ten druhý by mi neuznali. Myslím si ale, že stejně jako v jakékoliv činnosti i v hudbě se člověk musí neustále učit. To je také jeden z důvodů, proč jsem měla a pořád mám chuť vyzkoušet si zpívání v muzikálu. Chtěla jsem to zkusit už ve známém polském muzikálu Metro, velice slavném muzikálu, který slavil úspěchy i na Broadwayi, ale nakonec jsem to nezkusila jednoduše proto, že jsem prošvihla termín konkursu. Měla jsem od té doby pár nabídek do dalších muzikálů, momentálně bych to však nestihla skloubit. Ale možná na mě tahle příležitost ještě čeká."
Záběr hudby, kterou se Halina Mlynkova začala současně se svými krakovskými studii aktivně zabývat, byl skutečně neobyčejně široký a různorodý. Spojovala svůj hlas s adaptacemi klasického folklóru, s tradičními koledami devatenáctého století, ale i s jazzovými standardy na klubových vystoupeních, festivalech a přehlídkách. Jméno mladé zpěvačky získávalo stále větší zvuk v muzikantských kruzích, a tak není nic divného, že se doneslo i ke sluchu akordeonisty Janusze Muse, který nedlouho předtím zformoval kapelu BRAThANKY, kapelu, která se měla stát zásadním krokem v hudební kariéře Haliny Mlynkové.
Ano? Ano!
Graficky poněkud záhadný název kapely BRAThANKY s malým "h" uprostřed má hned dvojí vysvětlení. Jednak se opírá o tradiční polské rčení, podle něhož Polák a Maďar bratry jsou, a kapela, která se ponejvíc opírá o kořeny polského a maďarského folklóru, se tudíž zcela logicky pojmenovala "bratranci". Navíc v dobách jejího vzniku v roce 1998 byl a zůstal zásadním přítelem skupiny bratr původní zpěvačky Hanky, a tak trochu k jeho poctě došlo ke slovní přesmyčce "brat Hanky". Předchůdkyně Haliny Mlynkové se ale v kapele nezdržela dlouho a šestice složená z vyhraných muzikantů, kteří v předchozím desetiletí spojili své síly prakticky s celou špičkou polské populární a rockové scény, sháněla zpěvačku novou. A tak tedy došlo k onomu zásadnímu setkání.
"Je pochopitelné, že všichni muzikanti se mezi sebou znají. A tak Janusz Mus, který BRAThANKY zakládal, přišel jednou za Januszem Drzewaczem, s nímž jsem dělala folklór, a ptal se ho, jestli neví o nějaké zpěvačce. Janusz mu doporučil mě. Sešli jsme se, domluvili a já začala s BRAThANKAMI zpívat. Natočili jsme první demo, ujala se ho firma Sony a v roce 2000 vyšla naše první deska Ano."
Deska Ano znamenala obrovský průlom na polské hudební scéně i na polském hudebním trhu. Už zmíněné číslo tři sta tisíc prodaných výlisků hovoří jasně samo za sebe. Pro Halinu Mlynkovou se tak z ničeho nic, doslova ze dne na den, rozpoutal neuvěřitelný kolotoč.
"To všechno si uvědomuji až zpětně. Předtím jsem byla natolik uzavřená ve víru práce, že jsem neměla ani čas, aby mi to docházelo. Odehráli jsme koncert, potom jsme jeli celou noc autobusem, abychom dopoledne hráli někde jinde a večer zase. Byl to hrozný maratón, který se teď už snažíme omezovat. Na druhé straně je mi ale jasné, že jsme měli obrovské štěstí, že se nám splnil veliký sen a navíc takhle rychle. To se moc často nestává a jsem za to velice vděčná. Vím, že to není úspěch jenom můj, že to je úspěch kluků, kapely, písniček. A teď konečně začínám mít čas na to, abych si to plně uvědomovala."
Po desce Ano, která kapelu BRAThANKY s Halinou Mlynkovou s takovou vervou katapultovala vzhůru, přišla v roce 2001 druhá deska se zvukomalebným názvem, evokujícím dusot koňských kopyt, Patataj. Ta v polovině roku 2001 získala i svou podobu pro tuzemský trh. Uvozují ji tři písničky: Všechno až po svatbě, Červené korále a Kde je ten, co bude rád celý den mé srdce hřát z předcházejícího alba nazpívané v češtině. I na desce Patataj jsou zdroje inspirací neobyčejně široké. Základem ovšem zůstává hudba polská a maďarská, přetavená do současných aranžmá.
"Janusz Mus má kamaráda výborného maďarského hudebníka, který Januszovi přinesl desky s velkou spoustou nádherné maďarské hudby. Janusze tahle muzika úplně nadchla a tím nadšením nakazil i své kamarády v kapele, i mě, která jsem nikdy předtím tolik krásné maďarské hudby neslyšela. Ale není to jen hudba maďarská a polská, ze které vycházíme, máme třeba písničku slovenskou, písničku řeckou, na nové desce máme i coververzi Franka Zappy Let"s Make The Water Turn Black, příště třeba sáhneme po hudbě české nebo slezské. Ale prozatím jsme v maďarské a polské hudbě nacházeli tolik krásy, že jsme vlastně neměli místo, abychom dosáhli dál. Příště to tak třeba bude."
Je skutečně příjemné, že pouhým vložením disku s albem Patataj a stisknutím tlačítka "Play" se můžeme hravě přesvědčit o tom, jak se smazávání hudebních hranic Halině Mlynkové a BRAThANKÁM opravdu daří. A je o to příjemnější, že cesta za touhle krevnatou a milou deskou nemusí začínat u mezinárodní pokladny na některém z tuzemských nádraží. Věřme, že o to četnější budou po vydání alba Patataj i okamžiky, kdy Halina Mlynkova opustí své nové bydliště v tiché čtvrti na kraji Varšavy a spolu se svými hudebními souputníky naopak zamíří na tuzemská jeviště a pódia. Opravdu to stojí za to.
