10/2015

Editorial

  • Na úvod říjnového čísla bych se rád zamyslel nad zvukem a hlavně nad pocity z něj. Zvuk my muzikanti, hledáme. Všichni. Nemusím doufám rozebírat, jaký zvuk, čeho zvuk, z čeho zvuk... Práce, nebojím se to tak nazvat, muzikanta se skládá jenom ze zvuků. Jen jde o to, jak vše poskládat, aby posluchač už mohl jen poslouchat a říci si: „Wow, to je super kapela a jaká skvělá muzika!“ Musím si to dát ještě jednou. Ale když nějaký posluchač řekne: „Wov, to má super zvuk,“ tak osobně bych minimálně zbystřil, že asi nechce urazit, ale tušil bych, že už si nahrávku příště nepustí.

    Inspiraci k tématu jsem nalezl v reportáži Jak se točilo ve studiu Dunny, kterou si můžete přečíst uvnitř čísla. Petr Ackermann a Mirek Mužík tam zmiňují pocity bubeníka ve studiu, který buď zasedá za soupravu ve vytlumené kukani, a nebo v místnosti s příjemným dozvukem a prostorem. Z té první vyleze se slovy: „To byla dřina!“ Z té druhé ho od bicích nedostanete, jak do nich bude mydlit. Kdo by to neznal. Nicméně v tomto bodě se vydám trochu jinou cestou. Nemyslím si totiž, že zvuk je tou pravou příčinou. Zvuk je jen důsledkem, jen médium přenášející hudební myšlenky, nápad... Z toho mi vyplývá, že zvuk musí té hudbě sloužit. Jenže mnohdy bývá povýšen na hudbu samotnou.

    Dnes už se dobře ví, že producent je velmi důležitý článek nahrávacího řetězce, neboť jedna z jeho rolí je být kontrolním mechanismem. Muzikant při hře, a koneckonců i při poslechu nahrávky, není schopen dost dobře posoudit, jak to vlastně zahrál. Nemá odstup. Aby dobře zahrál, musí se mu hrát dobře. A tak je potřeba, aby mu zvuk, který produkují jeho nástroje a aparáty, seděl. Jenže posluchač nevnímá ani desetinu detailů, které vnímá muzikant. Logicky, nejede v tom. :-) Chce poslouchat muziku, ne zvuk. Dle mne musí být hudba zahrána tak, aby byla srozumitelná. Mnohdy jednotlivé styly mají definovaný zvuk, který mu svědčí nejlépe. Vzhledem k tomu, že zvuky doplňují projev celé kapely, tak ani nemusí být moc hezké. Tedy mohou se zdát z hlediska hudebníka dokonce jako špatné zvuky. Velmi špatné. A tak se muzikanti, ale koneckonců i zvukaři, utápějí ve frekvenčních charakteristikách, dynamických odstupech, fázových posunech, třídí zesilovače do A, B, co, „aj“ D tříd... a pak se stane, že se utopí. Špatná zpráva bohužel je, že bez znalostí se hledání pohybuje v rovině pokus/omyl nebo opisování sestav svých vzorů. Dobrá je, že komu se daří se neutopit a umí si jít za svojí představou, tak jí nakonec dosáhne. Ale proto si opravdu myslím, že ta nejhlavnější otázka by měla být: Slouží zvuk hudbě, kterou chci zahrát? Je moje hudba srozumitelná? Hodně věci se stane krásnými až obsahem, ne obálkou.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 29. 9. 2015

Články v tomto čísle