Letem kytarovým světem - Zrockovaná klasika

Název naší dnešní studie je hodně lakonický. Správně by se měl jmenovat Nejznámější skladatelé klasické hudby, kteří byli nejvíce upravování rockery. Proč? Protože o to totiž jde. O spojení klasické hudby s hudbou rockovou a o vzájemný vliv obou břehů hudebního řečiště.

Vezmeme si to ovšem tak, že si uvedeme krátké medailonky těch klasických skladatelů, kteří měli na rockery ten nejvýraznější vliv. Není samozřejmě možné uvést vyčerpávajícím způsobem všechny skladatele a všechny vlivy a předělávky. Že by jich bylo tolik, ptáte se? Ano. A že by to bylo nějak udivující? Myslím si, že ani ne. Totiž ti posluchači, ti fanoušci, kteří vnímají hudbu jako celek a nejsou z jakéhokoli důvodu vyloženě úzce zaměřeni, nemohou si nevšimnout vzájemného vlivu rockové a vážné hudby. A to platí pro vyznavače obou multižánrů. A protože v tomto případě nemám rád uvádění těchto jednotlivých částí jako hudbu vážnou a nevážnou (i když to tak budeme i dál pro zjednodušení používat), měli bychom správně mluvit o hudbě artificiální (neboli vážné) a nonartificiální (všechny ostatní žánry).

Jednu polohu tohoto problému jsme už vymezili (včetně přesné specifikace terminologie a vymezení problematiky), a to v rámci tohoto seriálu v říjnovém čísle roku 2011. A dnes si nadneseme tu další část.

Mohli jsme postupovat několika způsoby: Buď vyjmenovat známé rockové umělce a co od kterých klasických skladatelů převzali a upravili (ovšem to je seznam na několik set stran). Nebo si uvést aspoň nějaké příklady (třeba méně obvyklé jako doplněk předchozího článku) a zhodnotit (a následně je uvést), kteří skladatelé byli (a jsou) nejčastěji využíváni rockovými umělci. A my jsme zvolili ten druhý způsob. Navíc jsme udělali i pár poznámek, kdy jsme uvedli takové umělce, u kterých se běžně nepředpokládá, že převzali něco z klasiky...

A ještě poznámka: Převzít od někoho nějakou skladbu neznamená ji převzít celou - aspoň v intencích rockového světa ne. Často se stává, že je použita pouze část skladby nebo, což je nepoměrně častější, ten nejznámější motiv. Proč ne, řeknou si teď třeba fanoušci Ritchieho Blackmorea a jeho Rainbow, kde mezi jinými často zazněl motiv od Edvarda Griega z jeho suity č. 1 Peer Gynt...

U koho byste třeba nečekali, že převzal klasiku, nebo jste to nevěděli

Jak už jsme uvedli, nebude možné uvést do detailu všechny předělávky, a tím i všechny skladatele vážné hudby. Ale pokud budeme postupovat tak, že si za bernou minci vezmeme četnost úprav a přebírání, tak zde máme takové tři kategorie: V první jsou ti, jejichž dílo se stalo velmi často vyhledávaným a upravovaným artiklem rockových umělců, ve druhé uvedeme v kratších medailoncích skladatele, kteří se také stali oblíbenými pro rockery. Dokonce ve dvou případech šlo o autory, kteří sice nebyli přebíráni tolik, co se počtu skladeb týče, ale zase složili takové věci, které byly přebírány hodně často, takže už jenom počtem cover verzí bychom je mohli vřadit do kategorie první. A ve třetí skupince jsou ti, o nichž by byla chyba se nezmínit aspoň telegraficky také.

1. skupina - Top 4

Podle počtu převzatých děl i podle počtu cover verzí určitých skladeb nám vyplynuli čtyři velikáni světové hudby, kteří se nejvíce dostali do srdcí rockových skladatelů a interpretů. Samozřejmě není možné určit přesné číslo, ale tuto kategorii si můžeme vnitřně také rozdělit, kdy té první části naprosto vévodí dva skladatelé, Johann Sebastian Bach a Ludwig van Beethoven.

Johann Sebastian Bach (1685-1750), německý skladatel a virtuóz na klávesové nástroje, v jeho tvorbě dosahuje vrcholu barokní hudba. Za svého života byl ctěn spíše jako interpret, jeho rozsáhlé skladatelské dílo dosáhlo vrcholného uznání až po jeho smrti (od první poloviny 19. století). Velkým vzorem mu byl Vivaldi, jeho dílo zase ovlivnilo Beethovena či Mozarta. Mezi jeho nejznámější skladby (a také i přebírané) patří jistě Tokáta a fuga d moll, patrně nejznámější a nejpopulárnější varhanní skladba všech dob. Dále 3. orchestrální suita D dur (Air on the G-string) či kantáta Jesu, Joy of Man’s Desiring a skladba pro klavír Dobře temperovaný klavír. Složil více, než 1200 děl (hovoří se o nejméně 1400 skladbách), kdy se některé nedochovaly. Klasikou byly jeho fugy, chorální skladby (celkem přes 260), psal i mše a oratoria i kantáty, kterých napsal přes 200. Vrcholem kontrapunktu jsou jeho polyfonní cykly Umění fugy.

A u koho také můžeme najít jeho vliv či dílo? Třeba u Procol Harum, Beach Boys, The Toys, Cypress Hill, 2 Unlimited, Led Zeppelin, Jethro Tull nebo třeba i Paula Simona, Willieho Nelsona či Vanessy Mae apod.

Ludwig van Beethoven (1770-1827), německý skladatel, v jeho tvorbě dosahuje vrcholu klasicismus a pokládá základy k nástupu romantismu. Velikán symfonií. Jeho dílo můžeme rozdělit cca do tří období, kdy v prvním navazuje na Mozarta a tvorba je v duchu klasicistní vyváženosti (symfonie 1 a 2), v druhém se vyhraňuje jeho osobnost a pouští se do nových forem a struktur (symfonie č. 3 - Eroica či „pětka“ - Osudová) a třetí období charakterizuje vysoká intenzita jeho osobitého přístupu, což skvěle interpretuje 9. symfonie - Óda na radost.

K jeho dalším výrazným a slavným dílům patří jistě Pro Elišku či sonáty Měsíční svit a Patetická. Z celkem třiceti dvěma klavírních sonát bývají mnohé věty považovány za vrcholná díla klavírní literatury. Významná je také mše Missa solemnis či opera Fidelio.

U koho ještě můžeme najít jeho dílo? Například u Rainbow, Billyho Joela, Deep Purple, Waltera Murphyho, Savatage, Trans-Siberian Orchestra, Electric Light Orchestra, The Seekers atd.

Naši Top 4 dále tvoří další dva hudební géniové, Wolfgang Amadeus Mozart a Petr Iljič Čajkovskij.

Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791), rakouský hudební skladatel a klavírní virtuóz, jehož tvorba čítá přes šest set děl nejrůznějšího charakteru. První skladbu složil ve svých pěti letech. Měl fenomenální hudební paměť, mluvil plynně několika světovými jazyky.

Byl oblíben jak u vysoké společnosti, tak i v krčmách, což se výrazně odráželo na jeho životním stylu. K jeho obecně nejproslulejším dílům zajisté patří Malá noční hudba, Rondo alla Turca, komorní Kouzelná flétna, opery Figarova skladba a Don Giovanni, také Cosi fan Tutte. Se svým současníkem Salierim nijak zvlášť nesoupeřil. Salieri byl ve své době známější než Mozart a měl vyšší postavení.

A kde také můžeme nalézt jeho vliv? Třeba u Evenascence, Extreme, Neila Diamonda a dalších.

Petr Iljič Čajkovskij  (1840-1893), ruský hudební skladatel. Už ve čtyřech letech bral lekce na klavír. Jeho tvorba propojuje ruskou hudbu s evropskou špičkou klasické hudby. K jeho nejvýznamnějším dílům patří beze sporu balety Louskáček a Labutí jezero, dále opery Evžen Oněgin či Piková dáma (složil jich jedenáct), symfonie Patetická, symfonická báseň Romeo a Julie a nádherné klavírní koncerty, kdy jeho Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll, op. 23 patří k perlám světové hudby (jako milovník patosu ho osobně ve svém soukromém žebříčku řadím do svých Top 10 klasické hudby).

A u koho že můžeme nalézt jeho vliv? Co třeba The Move, Emerson, Lake & Palmer, Dan Fogelberg, Trans-Siberian Orchestra, nebo třeba i S.H.E...?

U koho byste třeba nečekali, že převzal klasiku, nebo jste to nevěděli

2 Další výrazní skladatelé

Po uvedených velikánech přicházejí ke slovu i další skladatelé, velikáni světové klasické hudby, kdy jistě nejméně čtyři z nich mají výrazný podíl na vlivu na rockový svět (tři z nich tedy určitě). Možná ne počtem skladeb, ale určitě počtem verzí nebo dopadem určitých úprav.

Ke té silné čtyřce zcela jistě patří Modest Petrovič Mussorgskij (1839-1881), ruský spíše impresionistický než romantický skladatel a klavírista. Jeho dílo bylo jednoznačně nadčasové, zejména po stránce formy a instrumentace, kdy k nejvýraznějším patří Obrázky z výstavy či opera Boris Godunov. Zcela jednoznačně můžeme k tomutu jménu přiřadit jak artrockové trio Emerson, Lake & Palmer tak i Davida Shire ve filmu Saturday Night Fever.

Vedle Musorgského by této kategorii zcela jistě vévodil i norský skladatel Edvard Grieg, rodák z Bergenu (moje oblíbené město), jehož velmi silné části (Ve sluji krále hor) z orchestrální suity Peer Gynt se staly vysoce proslulými napříč hudebními styly - stačí za všechny uvést Rainbow.

Nelze zde neuvést Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova (1844-1908), významného ruského romantického skladatele a pedagoga a jeho Let čmeláka, který se dočkal šestnácti verzí (včetně nastudování Jennifer Batten). Skladba je z opery Pohádka o caru Saltánovi. Je významný také i zavedením synestetiky, neboli snahou vnímat hudbu vedle sluchu i zrakem - přiřadil k určitému tónu určitou barvu. Jako kdybychom zde slyšeli modré bluesové tóny či hnědé tóny Eddieho Van Halena, že?

Třetím jistě je Frédéric Chopin (1810-1849), polský skladatel a virtuóz, zvaný básník klavíru. Proslul svými nokturny, valčíky, mazurkami a polonézami. Jeho tvorbou se nechali inspirovat třeba  Barry Manilow, Donna Summer, Radiohead a další

Tak a nyní už to musíme vzít trochu letem světem (v závorkách jsou uvedeni někteří rockoví či popoví interpreti).

Do této kategorie určitě zařaďme Kurta Weilla, německého skladatele a dirigenta 20. století a jeho Alabama Song (The Doors) či September Song (Walter Houston) či zejména operu Mackie Messer. Patří sem také Georg Fridrich Händel a jeho oratorium Mesiáš či Vodní hudba (složil přes 600 děl). Významnými jsou i Sergej Prokofjev, známý i pro Tanec králů, Vojnu a mír, Pikovou dámu a další (Greg Lake, Peter Sinfield, Sting), operní skladatel Giacomo Puccini a jeho opery Madama Butterfly, Manon Lescaut, Tosca či Turandot (Malcolm McLaren, Electric Light Orchestra), novoromantik Sergej Rachmaninov a jeho klavírní koncerty (Celine Dion, Buddy Kaye), Giaoccchino Rossini, autor cca 40 oper, z nichž nejznámější je jistě Lazebník sevillský (Piltdown Men, Mika-Mika), Franz Schubert, představitel raného romantismu se svými komorními sonátami (Julie Rogers), Igor Stravinskij, autor baletů Svěcení jara, Pták Ohnivák a fanoušek jazzu, Giuseppe Verdi, věhlasný díky své operní tvorbě, jako kupříkladu Nabucco, Johanka z Arku, Rigoletto, La Traviata či Aida (Take That) a také i barokní skladatel a varhaník Johann Pachelbel, jedna z nejdůležitějších osobností středního baroka (a mohli bychom ho zařadit i k té trojce této kategorie) s díly Kánon v D dur (Kanon und Gigue in D-Dur für drei Violinen und Basso Continuo) či Toccata  e moll (Who, My Chemical Romance, Aphrodite’s Child, The Farm, Pet Shop Boys, Blues Traveler, Oasis, Trans-Siberian Orchestra).

U koho byste třeba nečekali, že převzal klasiku, nebo jste to nevěděli

3 A neměli bychom zapomenout ani na...

Do další skupiny patří čtveřice skladatelů, kteří se také „účastnili“, nejčastěji ve zlomcích nápadů a témat, nejrůznějších cover verzí, ale v nepoměrně menší míře než představitelé předchozí kapitoly.

Patří sem tedy Georges Bizet se svou Carmen a skladbou Toreador či operou Lovci perel, zcela jistě Claude Debussy, který rád experimentoval s disonancemi, minimalista Philip Glass se zálibou v melodických i rytmických úpravách témat a frází a také i Franz Liszt, rakousko-uherský skladatel a klavírní virtuóz, autor symfonické básně Mazepa, Klavírní sonáty h moll, S.178 či Dvanáct transcendentálních etud pro klavír (Études d'exécution transcendante, S.139)a jeden ze zakladatelů programové hudby.

Deep Purple - Jon Lord

Když si vezmeme třeba jen hard rock, tak Deep Purple jsou v tomto ohledu opravdu typickým příkladem, kde klasické vzdělání Jona Lorda a stálá záliba Ritchieho Blackmorea v hudbě minulých staletí je evidentní. Můžeme zmínit třeba Come Hell or High Water a uvedení Deváté symfonie (dmoll) L. van Beethovena nebo Mozartovu serenádu G-dur či Pro Elišku (opět Beethoven). Variace na J. S. Bacha můžeme nalézt v klávesovém sóle v Dead or Alive na albu The House of Blue Light, Beethovenovu Sedmou symfonii či P. I. Čajkovského (Romeo a Julie) můžeme slyšet již na The Book of Taliesyn, ale zajímavý je jistě i fakt, že na live koncertech jsou uvedeny kousky známých skladeb vždy dle země, kde Deep Purple vystupovali. Takže Edvard Grieg zazněl v Norsku, Johann Strauss ve Vídni, Modest Petrovič Musorgskij a Petr Iljič Čajkovskij v Moskvě, Frédéric Chopin v Polsku, Giacomo Puccini v Itálii, Bedřich Smetana v Čechách apod.

Superskupina Army of Anyone, kterou tvořili oba bratři DeLeo, Robert (bg) a Dean (lg) ze Stone Temple Pilots, zpěvák Richard Patrick (Nine Inch Nails) a bubeník Ray Luzier (Korn, hrál mj. i s Davidem Leem Rothem) se roku 2007 nakonec rozpadla. Zůstalo po ní debutové album, které v Billboardu dostalo na 56. místo. Album neobsahovalo tak silnou kolekci skladeb, jak předznamenávaly singly Goodbye a Father Figure, takže jeho umístění bylo v podstatě zklamáním. Po sérii standardně přijímaných koncertů se nakonec kapela rozpadla. Jednotliví členové ale stále zůstali v kontaktu a občas se vyjadřovali k pověstem o opětný reunion kapely. Jak ovšem prohlásil zpěvák Patrick, spící Šípkovou Růženku zatím budit nebudou.

Pro fanoušky tvorby bratří DeLeo bylo ovšem daleko důležitější, že roku 2008 se opět dali dohromady Stone Temple Pilots a to v původním složení. Po nadšeně přijatých koncertech a vystoupeních na prestižních festivalech kapela vydala nové album, kterého se v USA jen za první víkend prodalo přes 61 tisíc kusů. V Billboardu vystoupalo na 2. příčku (stejně jako v Kanadě) a kapela se pustila do dalších turné. Nastaly ovšem problémy se Scottem Weilandem a jeho snahou spolupracovat opět se Slashem a jeho Velvet Revolver. Ostatní členové se pokusili jít dál a najít si jiného zpěváka, což se nakonec podařilo. Stal se jím Chester Bennigton (z Linkin Park). V nové sestavě tak vznikly prozatím dva singly, Out of Time a Black Heart z EP High Rise (2013, Play Pen).

Diskografie:

1 Dean DeLeo + Army of Anyone

Army of Anyone (2006, The Firm)

2 Dean DeLeo + Stone Temple Pilots

Stone Temple Pilots (2010, Atlantic)

Muzikus 3/2007 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

Muzikus 8/2008 - Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 34)

Člen proslulé kytarové dvojice heavymetalové či spíše metalcoreové kapely Trivium, které v minulém roce vyšla u Roadrunner Records prozatím polední deska Vengeance Falls. V podstatě již ve čtyři roky starém složení - Matt Heafy (voc, rg), Beaulieu (lg), Paolo Gregoletto (bg) a od roku 2010 bubeník Nick Augusto - vzniklo album, které si zatím vede ve srovnání s předchozími alby velice dobře; tedy pokud vezmeme v potaz hlavě americké ankety, kdy jde o druhé nejlepší umístění hned po předešlém albu In Waves. V Anglii také nejde o špatné umístění, ale tam úspěch jejich desek od The Crusade pomalu klesá. Nicméně kapela pod producentem Davidem Draimanem z Disturbed vytvořila poměrně silnou kolekci deseti skladeb, která nenechává fanoušky na pochybách o kvalitách kapely.