V minulém dílu jsme začali rozebírat použití klaviatury při programování zvuku. Těm pozornějším z vás jistě neuniklo, že je v tomto ohledu zcela zásadní, zda používáme nástroj se vzorky, či s klasickými oscilátory (případně s jiným druhem syntézy). U analogových nástrojů je vztah mezi výškou tónu a polohou na klaviatuře pevně daný - klaviatura vysílá řídicí napětí, podle kterého se určuje výška tónu v oscilátoru, čili zahraná oktáva na klaviatuře by měla znamenat oktávu ve zvuku. Že to může relativní, ví každý, kdo si někdy zahrál na „opravdový“ analog, tam často oktáva není tak úplně ladící oktávou, ale jen s malou (a tedy hezkou a přijatelnou) odchylkou. Zajímavé je, že na tento fenomén navázaly některé firmy i u nástrojů digitálních, například parametr Pitch Slope u nástrojů Korg: „normální“ nastavení je 1.0 -zahraná oktáva je i znějící oktávou, 2.0 znamená dvě oktávy (čili zahraná oktáva na klaviatuře znamená znějící dvě oktávy, jinak řečeno, chromatická stupnice se stane celotónovou), 0.5 jsou čtvrttóny (zahraná oktáva na klaviatuře je znějící tritón, jinak řečeno chromatická stupnice se změní z půltónů na čtvrttóny). A je možno nastavit cokoli mezi tím, čímž vzniknou velmi bizarní efekty a tonální vztahy...
U nástrojů se vzorky je pak důležité, jaký vzorek je přiřazen určité klávese. To je primární vztah mezi klávesou a výškou tónu, se kterým je možno tvořivě pracovat. U většiny zvuků najdeme „normální“ logiku, tj. zahraná klávesa = odpovídající výška tónu (tak pracovaly samplery od počátku - jeden vzorek byl přepočítán do zbytku rozsahu klaviatury). S rozvojem multivzorků a velkých knihoven (hlavně u softwarových nástrojů) někdy najdeme tuto logiku pozměněnou - některé klávesy (často v krajních polohách klaviatury) spouštějí různé ruchy související s nástroji (přefuky dechových nástrojů, flažolety strunných nástrojů, přejezdy po strunách, glissanda apod.), nebo dokonce přepínají různé varianty zvuku (například způsoby smyku u smyčcových nástrojů). Pokud potom používáme určité parametry související s klaviaturou, musíme dávat pozor, abychom je při programování zohlednili. To je podstatné třeba u parametru škálování podél klaviatury (Keyboard Scaling), zde mohou být krajní polohy klaviatury v určitých parametrech (dynamika, barva) nastavené dost extrémně.
Speciální kapitolou je programování bicích zvuků - zde má velký smysl uvažovat nad tím, jaké zvuky přiřadit na které klávesy. Často se může hodit několik variant základních zvuků (velký/malý buben, hi-hat, činely apod.) na klávesách vedle sebe a ve zvuku jemně odlišené, aby se lépe hrály například přírazy nebo víření a působily naživo věrněji (třeba nástroje Kurzweil toto mají dlouho už jako standard). A obecně vůbec není špatné vytvořit si kombinovanou sadu ze vzorků prostě tak, jak potřebujeme a aby se dobře hrálo (to umí velmi pohodlně třeba softwarové samplery).
