O A/D (analog/digital) převodnících jsme se zmínili už v minulém díle seriálu. Jedná se o zařízení, která mění analogový (tedy spojitý) signál z mikrofonů, kytar, tónových generátorů a dalších na signál digitální - tedy takový, jakým rozumí například počítač.
Obecně je dnes, kdy je velká většina studií z velké části digitalizovaná, A/D převodník jedním z nejzásadnějších zařízení v celém systému. Převod musí být pokud možno co nejvěrnější. Velice důležitým prvkem je pochopitelně vzorkovací frekvence, tedy parametr říkající, jak často bude signál snímán a vyhodnocen. Vzorkovací frekvence 44,1 kHz znamená, že spojitý analogový signál je změřen 44100krát za vteřinu. Tato hodnota je poté zapsána. Vzorkovací frekvence 192 kHz znamená, že spojitý analogový signál (limitně se blíží k nekonečnu sejmutí za vteřinu) je zařízením snímán 192 000krát za vteřinu, což je přibližně 4,4krát častěji než u 44,1 kHz. Čím častěji je signál změřen, tím více se výsledek blíží spojitému analogovému signálu.
Bitová hloubka souvisí s dynamickým rozsahem nahrávky. Vzhledem k tomu, že je velká většina moderní hudby na výstupu (a často ještě mnohokrát před ním) komprimována (tedy jsou používány kompresory), nehraje bitová hloubka až tak velkou roli jako vzorkovací frekvence. I tak se ale dnes vedou (dle mého názoru spíše marketingové) boje o to, zda používat 16 bitů, 24 bitů a nebo ještě více.
A/D převodník je dále připojen k dalšímu digitálnímu zařízení (buď digitálnímu mixážnímu pultu nebo třeba k efektové jednotce a nebo přímo do zvukové karty), kde je signál dále již digitálně zpracováván. Je tedy důležité, jaké možnosti zapojení A/D převodník nabízí. Obvykle jsou k dispozici systémy profesionální ADAT a nebo komerční S/PDIF.
Výhoda externích A/D převodníků je v tom, že lze zařízení snadno rozšiřovat. Například mixážní pult s pevnými osmi analogovými vstupy lze jen obtížně rozšířit o další interní vstupy (ačkoliv jsou i takové možnosti). Ale pokud mixážní pult nabízí i digitální vstupy, lze jej snadno rozšířit právě díky externímu A/D převodníku (a nebo větším počtem převodníků), které jsou k pultu připojeny digitálně. Stejně to funguje i se zvukovou kartou, kterou lze takto rozšiřovat o další analogové (ať již linkové, nástrojové nebo mikrofonní - to záleží na daném A/D převodníku) vstupy.
Stejně jako jsme v minulém díle naznačili u zvukových karet, i A/D převodníky mohou nabízet různé typy vstupů - mikrofonní, linkové, nástrojové (Hi-Z). A/D převodníky mohou také nabízet fantomové napájení pro kondenzátorové mikrofony. Obvykle je možné vizuálně kontrolovat úroveň signálu na vstupu a tu také pomocí ovladače ovlivňovat. Obvykle je dobré nastavit pokud možno co nejvyšší úroveň signálu na vstupu. Tím se snižuje poměr užitečného signálu (který právě nastavujeme) a šumu (který je stále stejný, ať je signál jakkoliv hlasitý).
Na výstupu již žádnou úroveň signálu obvykle měnit nelze - data jsou již v digitální podobě, a tak to postrádá smysl; do signálu se již nepřidává ani další šum.
D/A převodník je zařízením opačným. Mění digitální data na analogová. Opět se jedná o důležitý proces. Při špatné D/A konverzi může dojít ke znehodnocení toho, co vlastně posloucháme, ať už jako muzikanti při záznamu (a pak se obtížně hraje, volí barva zvuku atd.) nebo při mixu a masteringu (kdy vlastně nevíme, co posloucháme a jakou nahrávku tvoříme) a nebo při poslechu jakožto koneční spotřebitelé (kdy můžeme maximálně říct, že se nám zvuk nelíbí). D/A převodníky mohou být opět součástí zvukové karty, digitálního mixážního pultu a nebo třeba i studiových monitorů s digitálním vstupem.
Každý A/D i D/A převodník dává ve výsledku trošku jiný zvuk. Ze stejného důvodu (tedy rozdílné použité převodníky) zní různě také různé zvukové karty. Pokud je to tedy možné a zároveň potřebné, může být cestou také to, že je ve studiu k dispozici větší počet různých převodníků a pak se se zvukem experimentuje, co (jaký mikrofon, použitý na konkrétní nástroj) zní s čím (A/D převodníkem) nejlépe.
