Ve všech předchozích dílech v tomto seriálu jsme si prozatím vždy nový harmonický materiál představovali ve formě arpegií. Stupnice jsme vždy zmínili jen v kontextu konkrétních licků, popřípadě k uvedení typu zvuků, se kterým jsme v daném kontextu pracovali. Většinou se ovšem jednalo o jeden z diatonických modů. V tomto článku se budeme věnovat stupnicím v rockové hudbě poněkud méně rozšířeným. Některé z nich budou z diatonických modů vycházet a některé s nimi nebudou mít na první pohled téměř nic společného. Dnes se zaměříme na ty bližší diatonickým modům.Začneme harmonickou mollovou stupnicí.
Její harmonická struktura je 1, 2, b3, 4, 5, b6, 7. Jedná se tedy o mollovou stupnici (aiolskou) s velkou septimou, a jelikož přibližně okolo období renesance byla „vynalezena“ za účelem představení durového kvintakordu či dominantního septakordu na pátém stupni v mollové tónině, vyřešila harmonický problém. V rockové hudbě jej najdeme u hráčů neoklasického metalu/rocku v čele s Yngwiem Malmsteenem (nejsem si vědom jediné jeho skladby, která by tuto stupnici v nějaké její formě nevyužívala). Velmi rozšířená je také obecně v metalu a tvrdších stylech. Velmi často je používaná v této podobě - tedy ve svém pátém modu, a to:
Tento mod si stačí jednou přehrát nebo poslechnout a všechny konotace spojené se zvukem kombinace velké tercie a malé sekundy se nám vybaví už samy. Nejpřirozeněji použitý tento zvuk najdeme asi v hudbě pocházející ze zemí okolo středozemního moře, kde s touto intervalovou strukturou hudba extenzivně koketuje.
Druhou stupnici, na kterou se zaměříme, je melodická moll.
S harmonickou strukturou 1, 2, b3, 4, 5, 6, 7 nám melodická moll pomůže navrátit strukturu stupnice založené na jedno- či dvoupůltónových krocích eliminací malé tercie mezi šestým a sedmým tónem v harmonické moll. Vyřeší tedy melodický problém. K melodické moll budeme přistupovat raději „jazzovým“ než „klasickým“ způsobem (ve vážné hudbě se melodická moll často učí v jiném tvaru sestupně a vzestupně), a tak ji necháme ve tvaru, který můžete vidět v nákresu. Opět po jednom přehrání či poslechu této stupnice nám neunikne typicky jazzový charakter této tónové řady. V rocku už najdeme poněkud méně příkladů jejího užití, ale v jazzu na druhou stranu bude mnohem běžněji používaná než harmonická moll. Stejně jako u aiolského a dórského modu, malá sexta prostě v jazzu v mollových harmoniích není používána tak často jako velká sexta. Melodická moll se běžně vyskytuje v několika modech. Věnovat se budeme jak její základní formě, tak jejím modům (převážně těm alterujícím dominantní septakordy).
Zde máme její pravděpodobně nejnajazzlejší verzi, a to její sedmý mod - superlokrický.
Hlavní společnou charakteristikou obou těchto stupnic je převážně to, že obsahují jak důležitý prvek durové tonality (velkou septimu), tak mollové tonality (malou tercii). Díky tomu výchozí septakord vystihující zvuk obou těchto stupnic bude akord Xm/maj7. Jeho intervalová stavba je 1, b3, 5, 7, a pokud chcete experimentovat s jazzovými prvky, doporučuji jej vyzkoušet jako arpeggio.
Zde ho máme ve tvaru v jedné oktávě
a zde ve dvou:
