Dnes se podíváme na editační postupy, které se nevešly do minulého dílu. Probrali jsme ty základní, což jsou kopírování, mazání, transpozice, práce s velocity, pitch bendem a dotkli jsme se i augmentace, což je časová expanze hudební struktury. Kromě augmentace jsem posledně zmínil také diminuci, inverzi, interpolaci, permutaci a nezmínil mnoho dalších operací (patří sem určitě retrográdní postup) s hudební materií, které lze při editování v sekvencerech dosáhnout.
Když si ukážeme ty uvedené, bude to pro dnešek stačit a další možnosti se pak nabízejí samy – vy už si odvodíte mraky dalších – však genius dřímá v každé bytosti. Mantra inverze-permutace-inverze permutace... dokáže způsobit, aby genius procitl a zapříčinil neustálé a neutuchající chrlení děl vysoké kvality. Letmo si nejprve povězme, co shora napsané termíny označují.
Diminuce je opakem augmentace, je to tedy časová komprese hudební struktury. Zatímco při augmentaci násobíme délky not (osminy na čtvrtky, čtvrtky na půlky a tak), diminuce znamená jejich dělení (celé na půlky, osminy na šestnáctiny...) a to můžeme dělat přísně – násobit nebo dělit vše stejným číslem, anebo volně – násobit, či dělit noty čísly různými.
Inverze (zrcadlo) je vertikální převrat – v našem případě hudební struktury (jednoduše třeba melodie). Důležitým faktorem je, kam umístíme pomyslné zrcadlo, odraznou plochu, od kterého se obrat „zobrazí“. Tímto zrcadlem bude samozřejmě určitý tón. Nejčastěji je tento tón konstantní, ale bývá i proměnlivý (jako odraz v rozbitém zrcadle). Pokud určíme u vzestupné melodie c–d–e–f–g jako odrazný tón e, bude inverzním tvar g–f–e–d–c.
Retrográdní postup (rak) je horizontální převrat hudební struktury, její uvedení pozpátku. Raky lze provádět v různém rozsahu. Můžeme otočit celou melodii nebo jen její úseky... Zrcadlo a rak jsou v rámci uceleného tónového systému (zde používáme diatoniku) technikami permutačními, které mají ovšem i více variant:
Permutací rozumíme (dle slovníku cizích slov) obměnu, změnu pořadí v souvislém sledu věcí, nebo dějů. Jinak řečeno – máme ustálenou množinu prvků (tónů, not). Tak třeba církevní mody jsou rotacemi diatonické stupnice (jónská, neboli durová: c–d–e–f–g–a–h, dórská: d–e–f–g–a–h–c, frygická: e–f–g–a–h–c–d atd.). Permutace nemusí být posloupná v rámci vzorového cyklu, funkce posloupnosti už může obsahovat (ne)stupnicový intervalový model (v diatonice: c–e–d–f–a–h–g aj.).
Interpolace je rozstrkání prvků z jedné linie (melodie) do linií více. Z jednoho jednohlasého partu tak vytvoříme třeba party čtyři. Je to jednoduché a přitom to může být zvukově velice efektivní (zvláště pokud nasadíme kontrastní nástrojové barvy).
Všechny tyto postupy nějakým způsobem uplatníme v Editační studii II. Téma (aneb melodický pattern MP z minula) použijme stejné jako ve Studii I (obr. 1). Bude to mít návaznost a snad rozpoznáme i změny, které vzniknou vlivem jiných úprav. MP je převzatý z Editační studie I. minulého dílu. Byl rozšířen drobnými dvoutónovými inverzemi sebe sama na celkovou délku čtyř taktů (obr. 2).
Čtyřtaktové hlavní téma ve wurlitzerovém zvuku, které tak vzniklo, bylo následně podrobeno račímu převratu (obr. 3) a také komprimováno (diminuce přísná – děleno dvojkou – odpovídající funkce v Cubase je Double tempo logického editoru) a v repetici (takty 1–8 se od taktu 13 opakují) jsem provedl interpolace do 2. stopy, osazené zvukem syntezátoru s vysokou resonancí. V té se kromě převzaté linie 1. stopy objevují extrémní diminuce MP (děleno 8), v této rychlosti působící spíše jako zvukomalba.
3. stopa je basová a je opět odvozena z MP, jen jsou fráze jinak řazeny a byly transponovány o dvě oktávy dolů. Drobné části jsem potom vystřihl a opět (extrémně) transponoval, takže vznikla střední část skladby, která působí dojmem, že se to celé rozpadne... Na konci se stopy 1–3 sejdou na (poněkud neočekávané) mollové dominantě (akord g moll). Rytmický pattern (RP) je nový, nebyl odnikud importován. Je čtyřtaktový, takty 5–8 jsou zrcadlem taktů 1–4 (obr. 4 a 5).
V hudbě se vertikálami rozumí souzvuky, horizontálami melodie. Z toho pak plynou další pojmenování kompozičních operací, jako například horizontální střih, vertikální mix aj.
Proč rozlišuji tóny a noty, jaký v tom je rozdíl? Napovím: Tón a’, nota celá. Už víme? Tón je výrazem pro konkrétní (nebo pomyslnou) periodickou frekvenci, zde a’ je frekvencí o 440 Hz. Nota potom spíše poukazuje k délce trvání, znění tónu, tady bude tón a’ znít po čtyři čtvrťové doby. Tón je víceméně absolutním pojmem (vztahuje se k přesně určené frekvenci), nota je pojem relativní – čtyři doby mohou trvat různě v závislosti na zvoleném tempu.
