Dnes uzavřeme dlouhou kapitolu o různých způsobech exportu částí mixu, jedontlivých stop, freezingu a podobných. A podíváme se na téma exportu pro případ přechodu mezi různými DAW. Tedy například v případě, kdy jsme nahrávku pořídili v Cubase, ale míchat se bude ve velkém studiu na Pro Tools.
Možnost přímého přenosu projektu neexistuje. Každé z DAW používá svůj vlastní interní formát souboru. V daném souboru je uložena řada informací specifických pouze pro dané DAW. Různá DAW také používají různé standardy plug-inů (VST, AAX, Audio Units...). Musíme tedy znovu použít nějaký způsob exportu. V tomto případě používáme formáty AAF nebo OMF. V podstatě jsou oba dva formáty stejné.
V obou případech je vyexportován hotový zvuk po jednotlivých stopách. Pokud tedy v projektu používáme virtuální nástroje, je potřeba tyto nejdříve vyexportovat tak, abychom z nich dostali hotový zvuk. Pokud používáme hardwarové syntezátory, pak je to jasné úplně vždy. Buď můžeme vzít s sebou hardware do studia, nebo nahrát zvuk do audio stopy už přímo do našeho projektu. Analogicky to funguje i s plug-iny. Tedy projekt musíme pro export připravit tak, jako by žádné plug-iny neexistovaly. Pokud chceme, aby dané plug-iny byly součástí výsledného zvuku, musíme s nimi stopu vyexportovat. Obvykle se ale pro míchání používá čistý projekt bez plug-inů. Ty se přidávají právě až při mixáži ve studiu. Výjimkou je případ, kdy daný plug-in je přímo jaksi součástí dané stopy, v tom smyslu, že se jedná o její nedílnou součást.
Jaká je tedy výhoda použití formátů OMF nebo AAF oproti exportu stopy po stopě? Naše DAW na pozadí i v tomto případě vlastně provede export stopu po stopě. Ale obrovská výhoda AAF a OMF je taková, že nakonec dostaneme vše spakované do jediného souboru,nebo v podobě jednoho souboru (jakoby projektu) a všechny potřebné zvukové soubory v samostatné složce. Daný „soubor projektu“ neobsahuje velké množství informací, zato však zásadní, a to rozvržení celého projektu. Tedy počet stop, jejich pořadí a názvy, ale hlavně, který zvukový soubor patří do jaké stopy a ve kterém místě v projektu začíná. Nic víc, ale tohle je pro projekt to nejdůležitější.
Výhoda systému, kdy je celý projekt zabalen do jednoho souboru, je taková, že vše máme pohromadě. Pak tedy stačí vzít tento jediný soubor, okopírovat jrj na paměťové médium nebo do cloudové služby a máme s sebou celý projekt. Tento typ souboru je navíc komprimován - bezeztrátově, tedy veškerý zvuk zní přesně tak, jako originál. Komprese je v podstatě na principu zipu. Nevýhodou jediného souboru je to, že se jedná o soubor poměrně velký. I v případě obyčejného projektu se dostáváme do velikostí souboru v řádech stovek MB či jednotek GB. I kdyby měl náš projekt pouze deset stop, byl dlouhý cca tři a půl minuty a byl nahráván jen v CD kvalitě, výsledný vyexportovaný soubor už bude mít velikost půl giga. To se z dnešního pohledu nezdá zas až tak moc. Ale na druhou stranu v případě cloudového úložiště už není úplně samozřejmé, že bychom se na něj vešly se všemi skladbami celého alba.
Druhá varianta, tedy kdy dostaneme samostatně „soubor projektu“ a vedle složku s jednotlivými stopami WAV souboru má logicky výhody a nevýhody přesně opačné. Soubory můžeme snadno rozdělit na vícero úložišť. V případě poškození nějakého souboru nepřicházíme o celý projekt. Ale na druhou stranu celková velikost všech přenášených dat je nakonec větší a kopírování mnoha malých souborů je delší než jednoho velkého. Obvykle tedy stejně výsledek zabalíme zipem a postupujeme s ním v podstatě stejně, jako by se jednalo o soubor jeden.
Jaký formát tedy použít? Tuto otázku obvykle řešit nemusíme. Většina DAW totiž používá pouze jeden z těchto formátů. To s sebou ovšem nese riziko, že se nám může stát, že naše DAW používají pouze ten „druhý“ formát, a tento způsob přenosu projektu je pak technicky nemožný. To je případ třeba kombinace Cubase-Logic. Cubase podporuje pouze OMF, ale Logic podporuje pouze AAF. A je to tak už po dlouhá desetiletí.
