2/2018

Editorial

  • Po čase se k nám na test dostala kytara Paul Reed Smith a musím říci, že se mi článek Luboše Malého četl a redigoval velmi příjemně. A nyní je mi i inspirací k tomuto editorialu. Ač by se zdálo, že je zcela jasně hlavní - ne ne, jedinou důležitou - vlastností hudebního nástroje jeho zvuk, tak si myslím, že tomu tak úplně není. Velkou roli při výběru určitě „hraje“ také jak vypadá, nebo chcete-li, jeho design. Když vzpomenu na své období objevování rocku, tak pro mne byly „jediné“ přijatelné hlavy kytar právě v testu zmiňovaných soupeřících gigantů Fendera a Gibsona. Jednou byla hlava Stratocastera. Byla to právě ta větší, která byla stvořena až v roce 1965, a za jejímž vznikem stojí změna vlastníka, kdy Leo Fender musel prodat svoji značku firmě CBS. A já ji viděl u Ritchieho Blackmorea. A přes to nejel vlak. Díky Jimmy Pagemu se mi vtiskla do oka zase hlava Gibsona. A i když vím, že například Epiphony jsou skvělé nástroje, tak… A tak ať berete do ruky novou kytaru v obchodě, či usedáte za nové bicí, vždy se vlastně musíte tak nějak „zamilovat“. Musí nám náš nový zkušebnový, cvičební a nakonec i pódiový souputník padnout do oka. Troufl bych si podezřívat metalisty, že design je na prvním místě, a pak se kytaráři snaž, ať to taky pořádně hraje. Je to trochu s nadsázkou, ale ruku na srdce: Komu z vás je jedno, jak váš nástroj vypadá? V očích normálních smrtelníků jsou muzikanti trochu za blázny, pokud jim nahlédnou pod pokličku, kolik jsou schopni zaplatit za těch pár sklíženejch prkýnek s nataženými dráty, a v hlavě se jim odvíjí představa čtrnáctidenní dovolené v Karibiku „ólinkluzif“. Ale co jim na to máme říci? Že to je láska, posedlost… a zpravidla celoživotní a neléčitelná? Neuvěří. Co, Luboši, mám pravdu?

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 26. 1. 2018

Články v tomto čísle