Blány na bubny (někdy též archaicky nazývané kůže) mají historii starou jako bubny samotné a jejich podoba se po tisíce let téměř nezměnila. Stáhnete zvíře z kůže, kůži vysušíte a natahujete, nakonec ji přetáhnete přes korpus bubnu, zajistíte (většinou pomocí provázků či kožených
lanek), a máte nástroj připravený. Tento systém fungoval bez problémů až do počátku dvacátého století, kdy se bicí souprava začala rozšiřovat, bubeník byl stále podstatnější součástí hudebních skupin a nároky na kvalitu a stálost vybavení začaly strmě růst. Změny teploty a vlhkosti
vzduchu měly na kožené blány velmi neblahý vliv a udržet konstantní ladění bylo velmi obtížné. Nehledě na to, že samotná instalace kožených blan byla značně komplikovaná. Blána se totiž prodávala ve formě vysušeného disku, který bylo potřeba nejprve navlhčit, a teprve v tomto poddajném stavu bylo možné ji položit na buben a zajistit pomocí ráfku. Ovšem ani samotný ráfek nebyl samozřejmostí, dlouho se používal jen u malého bubnu a některých basových bubnů; tom-tomy a část basových bubnů měly v prvních desetiletích dvacátého století blány stále uchycené pomocí cvočků anebo provazů obtáčejících tělo bubnu.
Vše se změnilo v roce 1950, kdy si společnost DuPont nechala patentovat materiál nazvaný Mylar, konkrétně mylarový polyesterový film. A jednou z aplikací navrhovaných hned při vynálezu materiálu byla naše nenahraditelná blána na buben. V kombinaci s faktem, že v té době se již používaly ocelové ráfky na všech bubnech v soupravě, se jednalo o skokové zjednodušení údržby, ladění a trvanlivosti nástroje, a kožené blány se takřka okamžitě staly marginalitou určenou pro sběratele a fajnšmekry.
Dnes nám výrobci nabízejí nepřeberné množství modelů, mezi kterými můžeme vybrat. Kromě standardního dělení na jednovrstvé versus dvojvrstvé (vzácně i třívrstvé) a pískované vs. průhledné existuje množství dalších vychytávek, jako jsou dvojvrstvé blány s olejovou vrstvou uvnitř (standardní dvojvrstvé blány, byť někdy chybně nazývané olejové, žádný olej uvnitř nemají a vizuální „olejový“ efekt vzniká lámáním světla na předělu vrstev), blány různě tlumené, děrované, barevné a tak dále. Samozřejmě, ladění bubnů je věda dodnes a v průběhu času se objevilo množství dalších pomůcek, jako jsou elektronické či mechanické ladičky, všemožné typy bubenických kliček anebo zámky ladění určené hlavně pro silovější hráče, nic z těchto pomůcek ale nebylo zdaleka tak revolučním vynálezem jako mylarová blána.
