V závěru povídání o mixáži se budeme věnovat rozmístění zvuků ve stereobázi a zlehka se otřeme o problematiku dozvuků. Přes rostoucí popularitu vícekanálového zvuku zatím stále převládá stereo a nezdá se, že by se na tom v nejbližších letech mělo něco měnit. Koneckonců máme přece jen pouze dvě uši. Dvoukanálový zvuk zdánlivě mnoho prostoru pro zvukařské chyby neskýtá, ale nenechte se mýlit. Rozmístění po bázi regulujeme pomocí nastavení poměru, v jakém jsou jednotlivé stopy zastoupeny v levém a pravém reproduktoru. Pokud je poměr jedna ku jedné, zvuk slyšíme subjektivně uprostřed. Narušováním této rovnováhy posouváme nástroj do jedné ze stran. Nezkušenému zvukaři je zpravidla líto nevyužít možností sterea a často se pak na krajích stereobáze ocitají zvuky, které tam nepatří. Co na to Václav Vlachý? „Do krajů je nebezpečné cokoli strkat. Výjimkou jsou dva zvuky, které jsou si hodně frekvenčně podobné, vyrovnané a hrají spolu pořád, například dvě zkreslené kytary v metalu. Tam se to nemusím bát udělat takhle. Podobně když budu mít třeba v aranžmá dva synťáky, doprovody, které budou ve stejném frekvenčním pásmu a budou fungovat v podstatě jako jeden zvuk, pak to vytvoří pěkný stereoefekt, opět je mohu umístit do krajů. Pokud ale například v bluegrassové kapele dám housle a foukací harmoniku natvrdo doleva a doprava, není to moc dobrý nápad. To jsou nástroje, které mají úplně jinou barvu a když je dám na kraje, bude to znít jako v těch pionýrských dobách Beatles, kdy bicí hrály zleva a kytary zprava. Tak se experimentovalo, když začínalo stereo. Dnes ale chcete mít nahrávku tak, aby to přinášelo podobný zvuk, jako když je člověk někde v sále a má kapelu před sebou.“
I zde se projevuje jedno ze základních pravidel, které se v tomto seriálu vrací jako bumerang – na všechno je třeba myslet včas, tedy již při snímání zvuku. Až příliš často se při mixu snažíme zachránit něco, co jsme podcenili při nahrávání. Stereo obraz není výjimkou. „Dřív se to dělalo tak, že každý nástroj byla jedna monofonní stopa, pak se to na bázi muselo nějak rozvrstvit – vpravo, vlevo, doprostřed. Říkalo se tomu zvuková lokalizace. Doprostřed se umísťují většinou basové nástroje. Hluboké frekvence jak známo lokalizaci postrádají, do nějakých 200 Hz nejsme schopni rozlišit, jestli to jde zleva, nebo zprava. Takže například basu a velký buben dáváme doprostřed. Bavíme se o situaci, kdy zvuk sestává z mnoha monofonních zvuků, které hrají současně. Pokud ale budu točit třeba pouze trio a udělám to takhle, nebude to moc bohatá nahrávka. Tam je opravdu dobré točit ve stereu. Samozřejmě pokud budu nahrávat současně v dobré místnosti, vzájemné proslechy tu prostorovost zajistí. Ale jakmile to budu točit postupně, dostanu se do tří čistě monofonních zvuků, ono to nějak hraje, ale je to takový nemoderní zvuk. Například když je to kapela založená na jedné kytaře a ta kytara bude hrát z jednoho místa jako monozvuk, nebude to znít moc dobře. Speciálně třeba u houslí jeden monofonní mikrofon moc nefunguje. V digitálních systémech už navíc není počet stop omezen, takže proč bych netočil ve stereu.“
Jak tedy postupovat, když jsme nahráli například bicí soupravu na stereopár? Často bohužel saháme po automatických řešeních – umístíme oba mikrofony „natvrdo“ do stran, aby stereo bylo opravdu pořádné stereo. Pozor, tak jednoduché to není. „Záleží na stereofonní technice. Když točím XY (mikrofony umístěné u sebe a namířené do stran), dám to doleva a doprava, protože mikrofony jsou blízko u sebe a kdybych je dal blíž, ztácím šířku báze a nebude to už znít ani moc stereo. Když je mám dál od sebe, je to složitější, v AB systému (mikrofony na stranách) se to vzájemně fázově ovlivňuje. Mně osobně přináší lepší výsledky technika XY umístěná ve stereobázi doleva a doprava. Poslední dobou mám ale v oblibě systém MS, u kterého není střed hluchý jako u AB nebo XY. Jeden monofonní mikrofon bere střed a druhý, stereofonní, snímá strany. Musí se to ale dekódovat, například pomocí plug-inů. Středový mikrofon nemusí být kardioida, dobře zní třeba kulová charakteristika. Dekódování stereofonního mikrofonu, který mi bere strany, spočívá v převrácení fáze jedné ze stran.Výsledek mi hodně připomíná chování lidských uší.“ Nakonec se dostáváme k tématu dozvuků. I na ty je dobré myslet dopředu. Velmi často se zpětně snažíme dodat jednotlivým stopám zdání přirozené ambience pomocí digitálních efektů. Ba co víc, mnozí z nás propadají zdání, že se umělé dozvuky těm přirozeným vyrovnají nebo že jsou dokonce vhodnější, protože nad nimi máme větší kontrolu při mixu. Václav Vlachý nesouhlasí: „Dřív, když umělé hally nebyly, nebylo co řešit. Dnes s tím každý experimentuje. Já jsem stoupencem toho, že pokud máme dobrou akustiku studia, je lepší mít prostor zachycený tak, jak je. Umělý prostor se chová jinak, nikdy nemůže úplně napodobit to, co se děje ve skutečné akustice. Když přidávám dozvuk, beru zvuk, jak ho mám zachycený na té stopě, jak je reprezentovaný z toho mikrofonu. V normální akustice ale přichází každý odraz z jiné části nástroje a z jiné strany. V jediném mikrofonu mám všechno z jednoho směru, to pak proháním efektem. Nemůžu ale napodobit ty stovky odrazů, které mi přicházejí z různých stran. Výjimkou je zpěv – ten moc jiných odrazů nemá, vychází jednoduše z úst. Tam je napodobení dozvuku nejjednodušší. Druhý extrém jsou pak bicí. Každá část soupravy má tisíce různých odrazů.“
