Úvod a obecné zásady
Je vcelku logické, že po seriálku zabývajícím se zlozvyky baskytaristů bude následovat podobné dílko zaměřené na kytaristy běžné, nebasující. Rád bych podotkl, že jsem sérii těchto článečků nevzal pod svá bedra zrovna s nadšením, neboť, jak je známo, národ kytaristů je na rozdíl od spíše flegmatického a introvertního národa basáckého vzpurný, cholerický a většina jeho členů disponuje vzácnou schopností vědět vždy všechno nejlépe (a také hrát nejlépe, vlastnit ty nejlepší nástroje apod.). Ani uznávaný kytarista a pedagog Tomáš Valášek, s nímž jsem nad problémy kytaristů hloubal, mi příliš jistoty nedodal - nakonec jsme se společně shodli na postupu, který (snad) eliminuje hrozbu bombových dopisů a napadání na ulicích - jakákoli technika je dobrá, pokud s ní hráč dosahuje výsledků, po nichž touží. V případě, že jich nedosahuje, může být problém v nedostatku cviku nebo také v tom, že na něco "jde špatně". Cest, jak na věc "jít dobře", je povícero. My se vás spolu s Tomášem pokusíme provést po té, která se nám zdá nejschůdnější.
Paradoxně nemají nejvíc problémů začátečníci, ale spíš mírně pokročilí hráči. Zafixované chyby v držení nástroje a trsátka nebo v postavení rukou jim brání v dosažení vyšší rychlosti a rozehranosti, což se většina z nich snaží odstranit usilovným cvičením, jež ale vede k výsledkům jen s velkými obtížemi. Daleko výhodnější je pokusit se špatně zažité věci odstranit, dokud to jde. S víc a víc odehranými hodinami se zlozvyky zažírají hlouběji a hlouběji a časem je jakákoli náprava skoro nemožná. Jednou z nejčastějších chyb je hraní v křeči, často v touze hrát co nejrychleji. Někdy si tak člověk pomůže, ale jen za cenu daleko rychlejší únavy svalů a hlavně šlach. Je proto dlouhodobě výhodnější držet ruce volně. Dalším problémem je ohýbání ruky nebo prstů do krajních poloh, kde už nemají takovou sílu. Dobře to ilustruje příklad tří pěstí (viz obr.), které ukazují polohy zápěstí, do nichž se při hře může dostat levá ruka. Zdaleka nejpřirozenější a nejpevnější je prostřední, "nevyvrácená" poloha. Podobně dochází k přílišnému krčení prstů, nejčastěji při hraní na b a e strunách. To, že dlaň zůstane přitisknuta ke krku, se sice může jevit výhodou, ale přílišným pokrčením je omezena hybnost prstů a tím i dosažitelná rychlost (viz obr.).
U pravé ruky je to podobné - nejsnadnější je nechat ruku volně opřenou o tělo kytary a malíkovou hranu opřít o kobylku, bez zbytečného kroucení zápěstí.
K tomu si jen troufnu přihodit zkušenost, že křečovitost nebo chybné postavení ruky (rukou) lze získat i později, nejčastěji při "stahování" obtížného sóla či figury. Právě ze zoufalé snahy "něco" zahrát pramení záseky a křeče. Problémy se šlachami bývají většinou dlohodobějšího rázu, znám několik kytaristů, pro něž byly namožené šlachy důvodem k ukončení nebo přerušení aktivního hraní a přesunu do kategorie "kdysi jsem byl nejlepší kytarista v Chlumci (dosaďte libovolné okresní městečko), ale vykašlal jsem se na to". A i kdyby to nemělo dojít tak daleko, věřte, že mazat se po každé zkoušce mastmi a stahovat zápěstí do obinadel taky není nic extra příjemného.
Jestli je něco důležitějšího než hudba, pak je to zdraví (ostatně, podívejte na pražský koncert Bowieho), a to platí i při důležitém koncertě. Radši kytaru odložit, než si "oddělat" ruce.
Mějte se fajn, cvičte, hrajte, ale hlavně - žádná křeč.
