Řekneme si dnes už něco o notách?
Ne, to až příště. Dnes si musíme ještě říci, co to je tónová soustava.
Takže?
Všechny tóny, které použiješ v hudbě, tvoří tónovou soustavu. A protože se v té spoustě musíme rychle orientovat, rozdělujeme ji do skupinek po sedmi tónech. Když k nim přidáme další, osmý, který opakuje ten první, výchozí tón, vznikne nám...
Oktáva, co to je vlastně oktáva?
Ano. Takže základem naší tónové soustavy je sedm tónů, c, d, e, f, g, a, h. Říkáme tomu základní tónová řada, někde můžeš narazit na termín hudební abeceda. Těchto sedm tónů se v celé té rozsáhlé tónové soustavě několikrát opakuje a to v různých výškových polohách. A právě vzdálenost od výchozího tónu k nejbližšímu opakovanému tvoří oktávu. Oktáva je tedy tvořena osmi stupni (c, d, e, f, g, a, h, c).
Říkáš naše tónová soustava. Značilo se to snad nějak jinak?
Původní řada měla pojmenování jako obyčejná abeceda - a, b (h), c, d, e, f, g, přičemž 2. stupeň byl pohyblivý ve spojení s nižší či vyšší kvartou. Pro nás je důležité, že už od jedenáctého století se jednotlivé stupně oktávy označují solmizačními slabikami a to: do, re, mi, fa, sol, la, si, do. První stupeň měl pojmenování ut, (slabiky, které poprvé použil Quido z Arezzy, pocházejí z počátečních slabik veršů z hymnu ke sv. Janu Křtiteli), ale časem se vžilo slůvko do.
To tedy znamená, že toto uspořádání si nemusí všímat délky, barvy ani síly tónu.
Ano, jde opravdu jenom o jeho výšku, abychom si sjednotili orientaci v hudbě a jejím zápisu.
Takže sem patří ty výrazy jako kontra oktáva, tříčárkované e atd?
Přesně. Základní tónová soustava počítá s celkem devíti oktávami, jejichž pojmenování se řídí podle jejich výšky. Tzn., že nejhlubší je oktáva subkontra (značí se v rozsahu C2-H2), následuje kontra (C1-H1), velká (C-H), malá (c-h), jednočárkovaná (c1-h1, značí se i čárkou, neboli c'-h'), dvoučárkovaná (c2-h2 nebo c''-h''), tříčárkovaná (c3-h3 nebo c'''-h'''), čtyřčárkovaná (c4-h4 nebo c''''-h'''') a pětičárkovaná (c5-h5 nebo c'''''-h''''').
Jak je to u kytary?
Podle tohoto klasického dělení rozsah kytary začíná u velkého E (tzn. z velké oktávy) a u čtyřiadvacetipražcových kytar jde až do tříčárkovaného e''' neboli e3. Ovšem, jak sám víš, kytaru můžeme podladit (všechny tóny pod E značíme přidáním mínusu, takže např. D- je o celý tón podladěná struna E), nadladit, nejvyšší tóny můžeme ještě vytahovat, bottleneckem se dostaneme ještě výš i mimo hmatník...
Ale u kytar se to označení trochu liší, ne?
Ano, pro jednotnost se jednotlivé struny označují E, A, D, g, h, e'. I když jde od třetího políčka struny A v podstatě o tón c z malé oktávy, všeobecně se vžilo označení velkými písmeny - a to až do prvního políčka struny D, kde je tón dis/es malé oktávy, který ještě značíme velkým písmenem. Od následujícího tónu, tónu e na druhém políčku struny D, pokračujeme podle klasického označení. Toto značení je pro nás kytaristy opravdu přehlednější, protože jednak se struny E, A, D berou jako struny basové a jednak se případná podladění rychleji a přehledněji nacházejí a zdůvodňují. Podívej se na notový příklad. Upozorňuji tě ale, že kytara se kvůli čitelnosti zapisuje o oktávu výš, v houslovém klíči, takže oproti notovému zápisu zní o oktávu níž. To ale až se dostaneme k rozsahům nástrojů.
