Kdo z dříve narozených čtenářů by neznal Větrník, dnes už legendární rozhlasový pořad, vysílaný v průběhu několika desetiletí na stanici Vltava. Pamětníci asi budou souhlasit, že stojí za to si ho znovu připomenout. A s ním i práci redaktorů, kteří připravovali páteční večery a sobotní dopoledne s nezapomenutelnou znělkou „Posloucháte Větrník -posloucháte rozhlasovou hudební diskotéku“. Zatímco se oficiální domácí scéna postupně normalizovala, Větrníku se v 70. letech minulého století dařilo otvírat okna do světa „za hranicemi všedních dnů“.
Rozhlasová práce byla tehdy poznamenaná těžkými časy, ve kterých se rozhodovalo, kdo může vysílat a kdo ne, přičemž bylo jasné, co se má vysílat. A tak se v playlistech střídali interpreti ze spřátelených zemí s rockovými skupinami z druhé strany železné opony, čeština, ruština nebo maďarština s angličtinou, němčinou a francouzštinou, country music s hard rockem a tradiční nástroje s elektronikou. Někdo by dnes mohl namítnout, že se u takového programu nedalo vydržet, ale ve skutečnosti byl tenhle mix celkem zábavný. Větrník začínal skladbou Ironside z alba Smackwater Jack geniálního Quincyho Jonese (viz Yllasova almara XVII) a končil vtipnou instrumentálkou Milana Dvořáka v podání Tanečního orchestru Československého rozhlasu. Pořad, který se postupně začal vysílat ve dvou dílech, byl skvělým zdrojem informací pro ty, kdo nevěděli, kde sehnat „nějaké bytelné nahrávky“, nechodili na „nějakou burzu“ nebo neměli příbuzné a rodiče na cestách, ze kterých se vozily vzácné „černé kotouče, nazývané gramofonovými deskami“ (jak v jednom z Větrníků vzpomínal imaginární stařeček z daleké budoucnosti).
Větrník však nebyl jen hudební diskotékou, svoje místo v něm měla i poezie, pochopitelně jen od režimem povolených autorů. Lyrické verše Václava Honse, procítěně recitované Alfrédem Strejčkem a Consuelou Morávkovou za doprovodu jazzových improvizací Jiřího Stivína snadno procházely „druhým uchem ven“. V této části pořadu si člověk, unavený z vyčkávání na parádní úlovek, mohl dát pauzu od hlídání stejnojmenného tlačítka na magnetofonu a uvařit kafíčko. Nepřekvapilo, když během večera zazněl Rick Wakeman, 10cc a poté Leningradský dixieland. Nejdůležitější bylo, že Větrník víceméně pravidelně přinášel něco aktuálního z muziky, která zrovna otřásala světem, ať už to byl „řinčivý rock“ v podání Led Zeppelin, pop a soul značky Motown nebo ukázky z nových alb z oblasti art rocku, fusion a jazzu. Nechyběly samozřejmě The Beatles, The Who nebo The Yarbirds a nahrávky amerických skupin, z nichž čestné místo zaujímal jižanský Allman Brothers Band (Jessicu, která se jeden čas zabydlela na konci pořadu, nemohu na tomto místě opomenout). Tím se původní pořad alespoň ve svých začátcích lišil od dnešního, ryze rockového Větrníku, jak ho znají posluchači rádia Beat.
Nejen skladba programu, ale i názory, pronášené ústy moderátorů, se v průběhu let výrazně lišily. Například skupina Kiss zpočátku neměla ve Větrníku na růžích ustláno. Skladba Detroit Rock City byla v prosinci roku 1976 uvedena na základě dopisů od posluchačů, dožadujících se tvrdé hudby, jako „píseň, popisující šílenou jízdu a smrtelnou automobilovou nehodu fanouška řinčivého rocku“. Po jejím doznění pronesl moderátor památný komentář: „Tak to byla skupina Kiss. Slyšeli jste ji u nás poprvé a zároveň naposled.“ Hlas moderátorky pokračoval ve stejném duchu: „Platí to i pro skupiny hrající takzvaný ,výtržnický rock‘. Podobné skupiny jsou spíše záležitostí sociologie určitého typu mládeže v kapitalistických zemích...“ Uplynulo pár let a Větrník (podle svědectví jednoho z mých spolužáků) již zcela bez zábran šokoval posluchače popisem hydraulické plošiny, na které se při svém sóle vznáší do výšky bubeník Peter Criss...
V druhé polovině let osmdesátých jste už na Větrníku mohli slyšet metal a demosnímky neznámých domácích kapel, což byla věc téměř neuvěřitelná. Ale to všechno dnes odnesl čas, jak kdysi zpíval Waldemar Matuška. V rozhlasovém archívu se z celkového počtu osmi set pořadů zachovalo jen několik dílů ze začátku 90. let. Všechny ostatní Větrníky byly nenávratně smazány. Desky si totiž autoři nosili vlastní a pásky s jednotlivými pořady se „recyklovaly“, jelikož pořad neměl zvláštní důležitost a každý kotouč studiového pásu představoval několikatisícovou investici. Jediným zdrojem informací jsou dnes tzv. vysílací plachty, kde se dá dohledat každý pořad, včetně jmen autorů, režisérů a moderátorů a samozřejmě odvysílané hudby. Kdysi tak populární a na požádání rozesílané křestní listy v rozhlasovém archívu nenajdete, kromě těch, ke kterým existují zmíněné pásy se záznamem. V listech bylo nejen pořadí a stopáže jednotlivých nahrávek (psané v desítkové soustavě), ale i krátké profily interpretů a informace o aktuálních albech podle zahraničních časopisů. Díky Almaře se tak podíváme alespoň na kopie několika vzácných kusů, které se Yllasovi podařilo sehnat až někde na Pardubicku...
