Divoké devadesátky a Fender Stratocaster do roku 1999 - kytarová moderna
Začínají léta devadesátá a Fender Stratocaster je už doslova archetypální formou, kterou si představí každý při vyslovení ppojmu elektrická kytara. Nesmíme však opomenout i další skvělé nástroje, které byly ve Fenderu od padesátých let vyvinuty. Máme zde první model Telecasteru, který díky svému jedinečnému zvuku existuje dodnes. Máme zde také Precison Bass a Jazz Bass, bez kterých se neobejde snad žádný basák, a mnohé další úžasné nástroje, které si v širokém hudebním spektru své jedinečné uplatnění také našly.
Pokud přejdeme zpět k historii, tak jsou devadesátá léta opět hudebně velice zajímavou a pestrou dobou. Dá se říci, že rocková i kytarová hudba se v průběhu svých dějinstihla již několikrát rozpadnout a znovuzrodit. A právě při novém zrodu se znovu a znovu vždy objevil právě Stratocaster, který vždy dokázal, že je opravdu nepostradatelným a univerzálním. Nic nebude jinak ani v tomto desetiletí a objevují se opět nové talenty a nová generace hráčů na Stratocastery.
Přicházejí Red Hot Chilli Peppers se svým skvělým albem nesoucím název Blood Sugar Sex Magik a také samozřejmě Nirvana s počinem Nevermind, díky kterému se stal grunge v podstatě hlavním proudem začátku devadesátých let. Nutno sdělit, že i toto album nebylo nahráno na nic jiného než opět na Fender Stratocaster.
Devadesátá leta ovšem nejsou pouze Nirvana. Objevují se další kapely a další výborní hráči na Stratocaster. Máme zde Pearl Jam a kytaristy jako Mika McCreadyho i Stona Gossarda. Máme zde Billyho Corgana ze Smushing Pupkins, Toma Morella z Rage Against, Toma Del)Longe z Blink -182 a mnohé další.
V samotném centru, kde se nástroje vyrábějí, se počátkem devadesátých let neměnilo v podstatě téměř nic zásadního a firma navazuje na strategii z druhé poloviny osmdesátých let. Tím pádem vyrábí svou „vlajkovou loď“ Fender Stratocaster American Standard. Tento ikonický model se pro svou úspěšnost vyrábí od roku 1986-1987 nepřetržitě dodnes a dá se označit jako zlomový ikonický model, který již nepatří do éry CBS. American Standard je zkrátka již filosofií nového majitele, kterým není nikdo jiný než Fender Musical Instruments Corporation.
Dalším důležitým faktem týkajícím se změny majitele společnosti je samozřejmě také to, že po roce 1985 se nejlepší nástroje značky Fender nevyrábějí v původním Fullertonu, ale v kalifornské Coroně. Továrna ve Fullertonu totiž nebyla součástí dohody při přepsání společnosti a musel se najít velice narychlo nový výrobní prostor. Zde není pochyb, že to musela být velice krušná doba a nástroje Fender se nějaký ten rok vyráběly v provirozním prostoru. Zlom přichází ovšem v roce 1998, kdy Fender vybudoval zcela nový a moderní závod o rozloze 177 000 čtverečních stop, aby se naplnily vize pro budoucí růst firmy. Tato moderní továrna je schopná vyrobit tři sta padesát kytar denně a prostor disponuje nejmodernější technologií.
V případě, že se podíváme zpět k nástrojům, mimo American Series vznikají ve Fendru další luxusnější, modifikované varianty, jako Stratocaster Plus, Ultra a Deluxe. Tyto luxusní řady mají různé specifikace a jsou zkrátka počítány jako to nejlepší ze seriové výroby. Celkově se v devadesátých letech objevuje také větší a větší škála uměleckých signature modelů, jako legendární Eric Clapton Black Strat, Jeff Beck Stratocaster, Stevie Ray Vaughan Strat, Yngwie Malmsteen Strat a v neposlední řadě samozdřejmě také oblíbená a vyhledávaná reedice ročníků ’57 a ’62. Celou tuto produkci dovršuje „fenderovská třešnička“ v podobě modelů Custom Shop. V polovině devadesátých let si šlo tudiž u Fenderu vybrat zhruba ze čtyřiceti různých Stratocasterů a postupem času vznikaly další a další.
V dnešní době je výběr Stratocasterů už tak pestrý, že si najde svou kytaru snad opravdu každý kytarista. Mají ovšem nástroje Fender v devadesátých letech nějakou dobovou charakteristiku? Mezi typické znaky kytary tohoto období patří tenší profily krků a zdokonalený systém tremola. Dále se měnily také tvary korpusů, kde jich například u modelu Stratocaster Plus dokonce najdeme více. Číslování zůstává i nadále na hlavě nástroje a sériové číslo se nesestává již od osmdesátých let pouze jen z číslic, nýbrž i zpísmen na začátku. Další ikonickou změnou je i tisk loga, které je dvojbarevné (šedé s černým lemováním) s absencí nápisu Original Contour Body. Nápis se na sériové nástroje vrací někdy po roce 2000. Neplatí to ovšem univerzálně. Zásadní rozdíly mezi staršími a novějšími generacemi nástroje najdeme zkrátka a dobře často na použitých komponentech a také na zpracování, díky kterému lze z nástroje mnohé vyčíst.
Prvotní věcí ovšem zůstává nutnost si uvědomit, že jsme v „devadesátkách“, což je mimo jiné doba, kdy Fender nesoustřeďuje už dávno výrobu nástrojů nepouze v USA. Své kytary vyrábí také v Japonsku a postupně v Mexiku, Koreji, Číně a Indonésii. Díky tomu postupně vznikla celá řada nástrojů v různých cenových relacích a v různé kvalitě. Všeobecně mohu však jistě říci, že oproti starším Stratocasterům tyto nástroje ztratily svou masivnost. Často řemeslné zpracování i celek působí více dokonale. Není se ale čemu divit, nová doba si zkrátka žádá inovace, a kytary byly a budou vždy přizpůsobovány požadavkům moderních kytaristů.
A jaký je závěr? Během devadesátých let se společnost Fender dramaticky rozrostla, a to jak v prodeji, tak ve výrobě i svém postavení. Je jisté, že Fender od té doby produkuje a distribuuje prakticky vše, co kytarista postřebuje. Závěrečný díl příště!
