Chybí zpěvový aparát. Odešel mikrofon. Je třeba zaplatit zkušebnu. Zase jenom Prachy. Založení kapely začíná (většinou) primárním zapálením se pro společnou věc. Ale ať se snažíme jak chceme, dřív nebo později to sklouzne k té přízemní věci bez špetky fantazie: financím.
Život v kapele, to jsou zkoušky, hraní, diskuse, hospody, cestování, společné chalupy, nahrávání; zkrátka společný život. A to všechno naráží na otázku: Kdo to bude platit?
Nástrojové vybavení si zpravidla kupuje muzikant sám. Některé dvě věci tak řešit nejdou. Hned od svého vzniku se kapela potýká s nájmem za zkušebnu a pořízením zpěvového aparátu (na to často hřeší zpěváci, kteří nákup neřeší a čekají, co kapela). Pak doprava na koncerty, cesťáky atd.
V praxi se setkáme s několika modely. Který zvolit, záleží na povaze muzikantů. Tím prvním je společná kasa. Kapela se na vše skládá rovným dílem. Model můžeme nazvat „kapelní socialismus“. Někdo z kapely formálně drží pokladnu (nevděčná to role), ale veškeré výdaje i příjmy jsou společně odhlasované. Úskalí je hned několik: Tím prvním je, co se bude z kasy platit, a co už ne. Pokud je někdo opakovaně přehlasován, i když si myslí, že „tohle je blbost, to ze společný nebudeme platit“, tak zatrpkne. Postupně se zadělává na vážný problém. Další úskalí je, jak a kolik dávat do kasy. Opět se může stát, že někdo bude přehlasován, i když zásadně nesouhlasí.
Další možností je situace, kdy jeden či více muzikantů je „za vodou“ a provozní náklady pokryjí. Pro ostatní je to super, nemusí řešit palčivou otázku peněz. Parádička! Jenže je tady riziko, že po čase takový muzikant-sponzor dochází k názoru, že by v kapele měl převládnout jeho názor. On to přeci platí! Dřív nebo později už takový kamarád není tak úplně kamarád, protože se z něj stává „majitel kapely“. Takový model lze nazvat „muzikant-feudál“. Bylo by snadné odsoudit takového skeťáka. Jenže pravda je někde mezi. Musel by to být světec nebo blbec (anebo silný charakter), aby cpal do kapely peníze a zavrhl neodbytný pocit, že ostatní musí preferovat jeho názory.
Dalším modelem je manažer, prostě „kapelní sponzor“, kde opět hrozí možný pocit „vlastnictví kapely“. Nebo třeba dohoda, každý platí něco. Zde může u někoho nastat frustrace, že platí víc než ostatní.
V příštím dílu zkusíme věci shrnout. Co platí stále, že s cinkáním zlaťáčků to není snadné nikdy.
