Přemýšlel jsem, jak dnešní Tipy a triky pojednat z cela jiného konce. Zkrátka nějak kreativně. Výsledek teď leží před vámi. Není míněn jako lékařský sborník, ale jako krátký text k zamyšlení, co lze dělat lépe, abych mohl pidlikat na kytaru či tlouci na buben co nejdéle.
Uvědomili jste si někdy vůbec, že i vám jednou začne odcházet tělo? A že i vy budete muset jednou začít řešit různé prášky a cvičení a kdo ví, co ještě? Jak by taky ne, když tělo huntujeme ponocováním, ďábelským kraválem, cigárama, půlmetrovou vzdáleností od činelů, několikahodinovým stísněným posedem v narvané dodávce, pětikilovými Gibsony a dalšími radostmi muzikantského života.
Jak pozoruji svět kolem sebe, patří mezi nejčastější problémy muzikantů následující kolekce: problémy se sluchem, bolavá záda, problémy s klouby a u těch nejuvědomělejších muzikantů přetížené šlachy. V tomto prvním dílu se podíváme na to hlavní, tedy potíže se sluchem.
Nejvíc ohroženým orgánem u muzikantů je sluch (neplatí u rockových kapel před příchodem AIDS, to bylo zcela něco jiného). Primárním problémem je šelest v uchu (tinnitus). Tím druhým pak ztráta sluchu.
Nejprve k šelestu. Znamená neustálé hučení v hlavě, které bývá jeden tón s basovou či střední frekvencí. Zásadní je jeho hlasitost. V počátečním stadiu to může být něco kolem 20-30 dB. Vnímáme jej v tiché místnosti či v lese, ale v zásadě nás nijak neomezuje. V pokročilejších fázích to může být i přes 60-70 dB. To už je docela kravál, který může mít velký vliv na psychiku člověka. Myšlenky o „zasebevraždění“ už nejsou pouhou teorií.
U nás je asi nejznámějším muzikantem s šelestem Michal Pavlíček, který o tomto problému otevřeně hovořil jak ve filmu Pražákům, těm je hej tak ve Třinácté komnatě (ČT). Ze světa mě napadá třeba Paul Gilbert, ale „postižených“ muzikantů se nejde hodně i kolem nás. Schválně se zeptejte muzikantů dědků-čtyřicátníků.
Lékařská věda tinnitus léčit neumí, a ani nezná přesně jeho příčinu. Je víceméně na nás, jak se s ním vyrovnáme. Jediným východiskem se může jevit neustálý pobyt v hlučném prostředí, kdy je vnímání hučení potlačeno. Na druhou stranu tím ucho stále zatěžujeme, takže nutný je kompromis.
Je libo nějaké zajímavosti? Třeba, že hodně muzikantů s šelestem uvádí, že se jim hudební sluch nezhoršil. Pouze pro poslech potřebují vyšší hladinu zvuku, aby došlo k jeho zamaskování. Nebo ta skutečnost, že pokud člověk pobývá v mrtvé komoře (bezúrazová místnost) v úplném tichu, po jejím opuštění slyší po nějakou dobu šum, zvuky, hluk (autor článku sám vyzkoušel). Jakoby si po této zkušenosti ucho vygenerovalo vlastní šelest.
Takže to hlavní a sice prevence: Dát si bacha na dlouhotrvající hlasitou hudbu. Zejména ze sluchátek. Nebojte si ve zkušebně nasazovat protihlukové špunty, i když se tím zhorší vnímání muziky. Jakmile to jde, snažte se být co nejvíce v tichém prostředí, kde uši zrelaxují: Tichá místnost, příroda, les, Alpy, bar po zavíračce. Je zbytečné cvičit s nahuleným kombem. Když už to musí být fakt nakulené, tak raději při živém hraní. Bacha i na mobil, počítač, televizi. Podle respondentů časopisu Tinnitus-Forum má elektromagnetické záření z těchto přístrojů vliv na zvýšenou úroveň hučení.
Šelest nemusí vždy trvat neustále, ale třeba jen pár minut během dne. To by pro nás měla být první výstraha, že něco není zcela v pořádku. Jakmile totiž jednou nastoupí, už se nás nepustí.
