Dnes si dovolím malé zamyšlení: Při procházce po Frankfurtském veletrhu, nebo vlastně kdekoliv jinde, máme všude přehršle plakátů s těmi nejlepšími muzikanty a jejich citáty, jak „celý život čekal na tenhle jediný aparát“, nebo že „tato kytara je konečně ta pravá“. Na podobný typ reklamy jsme už částečně zvyklí, ale úplně odolat tomu nelze. Je logická a na cílovou skupinu skvěle funguje. Dospělý jedinec si umí představit, jaké jsou asi okolnosti vzniku podobných materiálů.
Směšněji to působí v IT nebo v bankovnictví. Počítačoví manažeři v košili a kravatce nás ujišťují, že nechodili vůbec spát, na každém kroku přemýšleli a konečně i dokázali, aby tato verze software byla opravdu stoprocentní. Dokonalá žena v dokonalém kostýmku nás přesvědčuje, že ji baví hlídat naše finance. Nikde ani slovo o tom, že prvotní, co koho baví, jsou prachy. Majitele banky samozřejmě nejvíc baví počítat zisk z poplatků za vedení účtu, a určitě ho nebaví řešit naše problémy. Hezky to dokresluje příhoda, kdy mě v horkém letním odpoledni míjela dodávka s unavenými a otrávenými zedníky za sklem a na karoserii zářil reklamní slogan nejmenované stavební firmy „stavět nás baví“.
Výrobci kytar mohu uvěřit, že chce udělat dokonalou kytaru. Ale nemohu si pomoci, čím větší výrobce, čím větší obrat korporace má, tím méně uvěřitelně to zní.
Právě proto mám slabost pro boutiquové věci. Kytary od tuzemských kytarářů (Jurkovič, Janecký, Vlasák), efekty od menších výrobců (Smrčka, CostaLab, Electronic Orange), to všechno ve mně budí větší důvěru než masivně propagované nástroje. V tom se mi líbí Miloš Dodo Doležal, který říká, že už nemá vlastně nic standardního a má všechno boutique. To vůbec není frajeřinka, ale logické vyústění stavu, kdy muzikant ví přesně, co chce, díky zkušenostem to už dovede „slyšet“, vnímá rozdíly a touží po tom dopřát si zvuk, po kterém pase.
Mířím tedy k tomu, že bychom si měli dát větší pozor na to, co náš idol propaguje na plakátu, a na co skutečně hraje. Tím rozhodně nemyslím Doda, ale slovutné zahraniční muzikanty; napadají mě třeba Pettruci, Bonamassa, Slash. Může se nám totiž stát, že propagovaný multiefekt či zesilovač, od kterého se údajně neodloučí snad ani v posteli, v jeho pedalboardu nenajdeme. Takže přemýšlejme, koukejme, zkoušejme a hlavně poslouchejme!
PS: Mimochodem, miluju Pavlíčka, žeru Robenna Forda a zbožňuju Gilmoura, takže je asi jasný, že nemůžu hrát na nic jinýho než na Fendera, Zendrive a VHT. Akorát mě trochu děsí, že Michal si plánuje pořídit nový aparát. Z toho mám strach. Protože ty prachy si na něj schrastit zkrátka budu muset. Ono to ztotožnění s idoly totiž fakticky funguje, a to v jakémkoliv věku...
