1) Volume (Příklad 1-3) je často opomíjená, ale přitom velice efektní a osobitá záležitost (viz třeba Radim Hladík). Tón je tvořen tak, že po jeho zahrání při vypnuté hlasitosti na kytaře (či volume pedálu) hlasitost z nuly na požadovanou hodnotu opět zvýšíme.
Bez volume pedálu se tato technika praktikuje tak, že levou rukou běžně držíme tón, pravou rukou brnkneme a zároveň otáčíme knoflíkem hlasitosti na kytaře. Většinou jsou knoflíky na ovládání volume na kytarách blízko hracímu prostoru pravé ruky, takže jde tuto techniku realizovat tak, že trsátko držíme mezi palcem a ukazováčkem (třeba) a volným malíčkem otáčíme knoflíkem volume.
Jednodušší je to s volume pedály, kde tóny hrajeme oběma rukama a nohou ovládáme nájezd hlasitosti. Otázkou mezi oběma tábory zastánců (klasicky rukou nebo pedálem) pak je nejčastější téma přesnost a citlivost průběhu přidávání hlasitosti...
Vedle samostatných tónů zní tato technika hezky i při použití akordů.
Tip: Velmi pěkně tyto běhy volume znějí při zapnutí efektu delay. Dozvuk je pak stabilnější z hlediska síly přidání tónu. V pedalboardu je pak nutné dbát na to, aby efekt delay byl zapojen až za volume pedálem.
2) Hrábnutí (Příklad 4-6) je rychlé, ale zřetelné projetí tónů na různých strunách, kdy tyto tóny můžeme částečně zatlumit levou rukou - v podstatě se jedná o tlumení levou rukou při rozkladu akordů. Mohli bychom tedy mluvit o určitém typu arpeggia.
Hrábnutí nalézáme také ale i jako skupinku not (v přírazu) a může jít jak o tóny znějící, tak, a to je poměrně dosti časté, o tóny neznějící (Příklad 6) či spíše o tóny s ne zcela konkrétním zvukem (viz třeba Ritchie Blackmore).
Tip: Hrábnutí se nejvíce používá k ozvláštnění nástupů na sóla či jejich části.
