1) Arpeggio můžeme chápat ve dvojím smyslu. Za prvé jde - nejenom na klasické kytaře - o styl hry, kdy se akordy či harmonické intervaly hrají rozloženě, rychlým způsobem. U klasiky jde většinou o arpeggia směrem nahoru, u elektrické kytary se tomuto stylu nejvíce blíží představa zahrání akordu trsátkem nepříliš rychle. Můžeme zde mluvit také o rozkladu akordů (Příklad 1).
U elektrické kytary (to za druhé) ale chápeme tento styl hry i jako co nejrychleji na jedné straně a co nejčitelněji na straně druhé zahrát řadu hraničních i dalších tónů jednotlivých figur, akordů, běhů apod. (Příklad 2), kdy i nemusíme postupovat vyloženě po sousedních strunách (Příklad 3).
Tip 1: U rozkladu akordů nezapomínejme na vibrato prsty levé ruky (zvláště při čistém zvuku či při menších zkresleních - vynikne tak důraz sekvence). Zpracování tónu se obecně nevyhýbejme ani při dalších rejstřících barvy tónu.
2) Tapping je velmi efektní (a i efektivní) technika, která dostává základní smysl při sekvencích, které nejdou zahrát běžným způsobem nebo jen velmi obtížně (Příklad 6). Při tomto způsobu hry nejde pouze o příklepy prstů pravé ruky (či trsátka), ale i prstů levé ruky. Jde tak vlastně o hammeringy v rámci tappingu - obouruční techniky tvorby tónu, kdy prsty obou rukou tóny nedrží a nebrnkají je, ale přiklepávají je na hmatníku (Příklad 4).
Tip 2: Při příklepu běžně zahraného tónu o určitý interval výš (většinou o oktávu) nezapomeňme na to, že pokud výše toho základního tónu dosahujeme vytažením, tak přiklepnout v případě oktávy musíme na stejném políčku (samozřejmě o oktávu výše), na kterém jsme hráli základní tón. Tedy NE na políčku, kde víme, že by se ozvala ta již vytažená výše základního tónu (Příklad 5).
