Sled tónů, jemuž byl řadou hudebních teoretiků a skladatelů přisouzen jednoznačně pozitivní afekt. A stejně jako u minulé stupnice, kdy jsme se pohybovali v mollových vodách, i zde můžeme říci, že se jedná o hodně využívaný běh tónů (samozřejmě v durové části spektra).
Jako i u dalších námi uváděných stupnic zde musíme uvést, že základem k odvození této řady tónů je jejich sekvence od čtvrtého stupně základní diatonické tónové řady. Což znamená, že pokud budeme považovat za základní tónovou řadu stupnici C dur, tak lydická řada tónů je od tónu f, čili f, g, a, h, c1, d1, e1, f1.
Z hlediska historie vývoje stupnic je lydická stupnice dokonce nadřazena stupnici jónské čili, jak ji chápeme dnes, základní durové řadě. Ve středověké hudbě to byly právě stupnice dórské, lydické, mixolydické a frygické, které byly preferovány. Další dva mody, jónský a aiolský, dominantními nebyly. Durová stupnice v dnešních sentencích, tedy s půltóny mezi třetím, čtvrtým a sedmým a osmým stupněm, se vyvinula právě z lydické. Pro doplnění celkového obrazu vývoje stupnic pak můžeme v návaznosti na předchozí díl prohlásit, že i základní mollová řada (tedy s půltóny mezi druhým, třetím a pátým, šestým stupněm) se vyvinula ze stupnice dórské. Ano, i právě proto je jejich použitelnost srovnatelná.
Vzhledem k zapamatovatelnosti stavby stupnice v závislosti na základních sólových figurách je zde opět, jako u minulého dílu, výhoda. Oproti jónské durové stupnici, tedy ve smyslu druhé sólové figury, se lydická stupnice liší pouze jedním tónem, a to zvětšenou kvartou. Ze stupnice A dur tedy získáme lydický běh posunutím tónu d o půl tónu výš, na tón dchar1. Paralelní stupnicí k lydické od tónu a je tedy stupnice E dur. Takže stejně jako E dur má i stupnice A dur lydická čtyři křížky (jde zde právě o tu tzv. lydickou zvětšenou kvartu).
Z hlediska harmonie pak můžeme k akordu A zařadit H nebo analogicky dát dohromady akordy Fchar1mi (analogie k A dur) a opět akord H dur.
