V předchozích dvou dílech jsem se pokusil vysvětlit, proč jsou výhody vyšších vzorkovacích frekvencí diskutabilní. Rozebírali jsme působení anti-aliasing low-pass flitru na výsledný zvuk. Takže pokud máte pocit, že nahrávání na 192 kHz musí vždy znít nejlépe, prosím, přečtěte si předchozí díly. Dnes to ale budeme mít mnohem jednodušší. Vyšší bitová hloubka má totiž jedinou nevýhodu: produkuje soubory s větším objemem dat. Zabírají tak více místa na hard disku a pro hardware je náročnější s takovými daty pracovat. Pokud však máte dost místa v úložišti a dostatečně výkonný hardware, není jediný důvod držet se zpátky a používat „pouhých“ 16 bitů, když můžeme mít 24. Čtyřiadvacetibitovou hloubku dnes umožňuje snad každá zvuková karta, tak proč toho nevyužít? A jaké že jsou ty výhody?
Nejspíš tušíte, že bitová hloubka souvisí především s dynamikou. Kdykoli při nahrávání pořídíme „vzorek“ (tedy např. 44 100 krát za vteřinu), intenzita či hlasitost daného zvuku je vyjádřena číslem ležícím na určité škále, v určitém rozsahu. Dá se tedy říci, že skutečná „analogová“ hlasitost, která je spojitá, a má tedy nekonečně mnoho mezihodnot, je zaokrouhlena na nejbližší hodnotu dané škály. U 24 bitů je tento rozsah mnohem větší než u 16 bitů. Hlasitost jde tedy vyjádřit přesněji, protože zaokrouhlování není tak „hrubé“. Výsledný zvuk je tak dynamičtější. Nahrávání na 24 bitů je také v důsledku mnohem tolerantnější k ne zcela perfektně nastavené vstupní citlivosti (gainu). U 16 bitů si musíme dávat opravdu velký pozor, protože pokud nahrajeme zvuk příliš slabě, využijeme např. jen spodních 6 bitů, což mimo jiné způsobí opravdu špatný odstup signálu od šumu. U 24 bitů máme mnohem větší manévrovací prostor, a to nejen kvůli většímu rozsahu použitelných hodnot, ale také protože tato bitová hloubka šumí celkově méně. I pokud naše práce s gainem není zcela dokonalá, ještě se toho dá mnoho zachránit. Proč to tak je? Je zde nižší tzv. „kvantizační šum“, který je způsobený právě příliš velkým zaokrouhlováním. Kmitočty, které měly původně podobnou, ale ne stejnou hlasitost, mohou být zaokrouhleny na stejnou hodnotu. Vznikají tak umělé vyšší harmonické frekvence, které se podílejí na vzniku onoho kvantizačního šumu. Hloubka 24 bitů zkrátka šumí méně a je dynamičtější. Výhodou může být například i to, že zatímco u 16 bitů je dobré některé signály mírně komprimovat už při nahrávání, v případě 24 bitů můžeme veškerou kompresi nechat až na mixáž a nesvazovat si tak zbytečně ruce. Důvody, proč volit 16 bitů, se zkrátka hledají opravdu těžko.
