V minulém díle jsem otevřel pro někoho možná kontroverzní téma - LCR panning. Pro jistotu zopakuji, o co jde. Při mixáži umísťujeme každou stopu ve stereo spektru na spojité levo-pravé škále. Stoupenci metody LCR tvrdí, že v drtivé většině případů má smysl zabývat se pouze třemi polohami na tomto spektru - zcela vlevo, uprostřed a zcela vpravo. Na první pohled taková teorie působí jako čiré bláznovství. Proč se dobrovolně zbavovat mezivariant? Již v minulém díle jsem vyslovil názor, že je to zkrátka jednodušší a rychlejší. Málokdo totiž poslouchá stereo obraz tak, jak má být poslouchán. Tvrdí se, že při použití reproduktorů mají reproduktory a naše hlava tvořit rovnostranný trojúhelník. Ruku na srdce - jak často posloucháte hudbu právě takto? A i kdyby - stačí trochu natočit hlavu a stereo obraz se zkreslí. Většinou tedy posloucháme v jakémsi „neúplném stereu“, kde LCR zpravidla obstojí lépe.
Dokonalé stereo tedy připadá v úvahu především při poslechu na sluchátka. I tam má ale LCR své opodstatnění. Hlavním argumentem je snaha vytvořit prostor kolem imaginárního středu. Proč imaginárního? Při klasickém stereu žádný reálný střed neexistuje. Máme pouze levý a pravý kanál. Pokud je zvuk stejně nahlas v obou, vznikne iluze, že je umístěn přímo naproti nám, tedy v centru. To, že je střed stereo spektra iluzorní, však pro nás momentálně není tak podstatné. Důležité je snažit se jej „vyčistit“.
Jsou především dva důvody, proč umístit stopu do středu. První z nich je snaha přitáhnout k ní posluchačovu pozornost. I zde platí slovní spojení „střed pozornosti“. Hlavní zpěv a sóla se proto často nacházejí uprostřed. Druhý důvod přichází na řadu v případě, že stopa obsahuje velké množství energie - především v nižších kmitočtech. Tuto energii je dobré rozložit mezi oba reproduktory. Basové frekvence jsou navíc nesměrové, takže např. basu či velký buben nemá smysl umístit kamkoli jinam než na střed. I malý buben většinou končí v centru - stereo overheady s tímto umístěním stejně často pěkně „zamíchají“.
Nyní se dostáváme k jednomu z nejpádnějších argumentů pro LCR. Ukázali jsme si, že uprostřed se zpravidla nacházejí zvuky, na kterých skladba víceméně stojí. Pokud ale začněme ostatní stopy umísťovat někde blízko, začne náš mix znít nečitelně, „rozmazaně“. Proto jsem tvrdil, že je potřeba kolem středu „vytvořit prostor“.
„Na tvrdo“ do stran umístíme ostatní stopy, přičemž dáváme pozor, aby mix nebyl příliš zatížený na jednu stranu. Např. pokud sloka obsahuje kromě rytmiky pouze jednu doprovodnou kytaru, nezní příliš dobře, pokud je pouze vlevo, zatímco na pravé straně nemá žádný protipól. V tu chvíli se logicky nabízí posunout ji o něco blíže středu. Já však doporučuji tomuto pokušení odolat. Lepších výsledků lze (dle mého názoru) dosáhnout tak, že onen protipól obstaráme. Nejběžnější je „dublovaná“ kytara, může to ale klidně být jiný nástroj. V nejhorším případě lze původní stopu zkopírovat, umístit ji na opačnou stranu a o několik milisekund zpozdit. Proč posledně jmenovaná metoda tak dobře funguje, si vysvětlíme jindy (heslo: Haasův jev).
Na závěr je dobré si uvědomit, že ani striktní LCR ve výsledku tak extrémní není. Málokterý mix totiž obsahuje pouze mono stopy. Již zmíněné overheady bývají zpravidla dva, a i když je umístíme zcela do stran, každý buben či činel je alespoň částečně zaznamenán oběma. Stereo klávesy jsou dalším příkladem. Některé zvuky se proto tak jako tak budou ozývat z míst někde mezi středem a jednou ze stran.
Jsou tedy vůbec situace, kde bych LCR nedoporučil? Ano, jsou. Patří sem především skladby obsahující velmi malé množství nástrojů. Pokud např. máme v písni pouze jednu akustickou kytaru, zpěv a housle, bývá nejlepší rozhodit nástroje jen mírně do stran. V zahuštěnějších mixech však může být LCR mocnou zbraní. Dost bylo slov, jděte si to vyzkoušet v praxi!
