Navzdory názvu tohoto seriálu jsme již mnohokrát zabrousili do vod technik, které v obýváku použijete těžko. Ať už se jedná o snímání „vytaveného“ lampového aparátu či nahrávání celých sekcí či kapely zároveň, často to byly věci, které buď nemůžete dělat sami, nebo je nemůžete dělat doma. Z tohoto pohledu se může zdát termín „domácí nahrávání“ zavádějící. Možná by bylo přesnější tyto činnosti shrnout jako „nahrávání bez pomoci profesionálního studia“, což je ale poněkud neohrabané. Nebo snad „nahrávání pro ty, co si to rádi dělají sami“? Asi jsem to příliš nevylepšil. :-) Dnes se ale podíváme na zoubek jednomu z problémů, které jsou hodny názvu Sám doma. Pokud totiž vezmeme slovo „domácí“ více méně doslova, u většiny z nás to vylučuje živé bicí. Např. v panelákovém bytě se několik ran do virblu rovná téměř jistému vyhoštění. V takové situaci máme možnosti v podstatě tři: nahrát bicí někde jinde, použít elektrickou bicí soupravu nebo bicí naprogramovat. Pokud neumíme hrát na bicí a nemáme po ruce kamaráda-bubeníka, zbývá nám pouze třetí možnost.
Programování může znamenat několik různých postupů: Buď můžeme rytmy lepit úder po úderu, což až na výjimky nedoporučuji (leda že byste si chtěli vzít na tuto činnost několik týdnů dovolené), nebo můžeme použít předdefinované patterny (omlouvám se za tenhle anglicismus, ale čeština prostě vhodný výraz nemá), jako jsou např. ty v mém oblíbeném plug-inu EZ Drummer, a ty si upravit k obrazu svému. Velmi pracné je to i tak, ale o velký kus méně než programovat rytmy „na zelené louce“. Samozřejmě si můžete situaci ještě více usnadnit a jednoduše předdefinované patterny použít beze změny. S tím ale souvisí několik „ale“. Pokud daný pattern nestojí přímo u zrodu vaší skladby, je téměř jisté, že nějakou drobnou změnu bude vyžadovat. A protože v každé písni pravděpodobně použijete několik různých patternů, bude také potřeba je vzájemně sladit, aby hudebně dávaly smysl. To se bez alespoň drobných „manuálních“ zásahů neobejde.
Pochopitelně záleží na tom, jaké ambice vaše nahrávka má. Jde-li o demosnímek, např. pouze pro představení nové skladby dalším muzikantům, není potřeba se s podobnými detaily příliš trápit. Pokud se ale s nahrávkou plánujete prezentovat na veřejnosti, důrazně doporučuji věnovat programování velkou pozornost. Jenže programování čeho? Rytmická či perkusivní složka může vypadat opravdu různě.
Lidé tvořící v nejrůznějších elektronických žánrech jsou často v editaci rytmů velmi zruční a především mají jednu obrovskou výhodu - perkusivní party nemají ambici znít podobně živým bicím, často spíše naopak. Zcela jiná situace ale je, pokoušíme-li se syntetickou cestou dospět k výsledku co nejpodobnějšímu akustickým bicím. Má vůbec smysl se o něco takového pokoušet? Dle mého názoru k tomu musíme mít opravdu dobrý důvod, jinak je to zkrátka příliš pracné a výsledky jsou mnohdy ne zcela uspokojivé. Až donedávna platilo nepsané pravidlo, že „programované imitace živých bicích“ se na „oficiálních nahrávkách“ nepoužívají. Jenže spolu s čím dál více rozostřenou hranicí mezi demonahrávkou a „oficiálním počinem“ se stále více muzikantů přiklání právě k tomuto postupu. V příštím díle se pokusím popsat několik základních problémů s tím spojených a jak se jim vyhnout. Myslím, že z toho bude patrné, že je mnohdy opravdu jednodušší sehnat si někoho, kdo vám bicí part nahraje...
